Psaný podcast: S Karolínou Kváš o Austrálii, stesku po domově, ambiciózních ženách v domácnosti, co je živí muži a o všem, o čem si povídají ženy, když to nikdo nezapisuje

Proč předstírat: s Karolínou Kváš jsem se poznala na Instagramu. Baví mě její příspěvky, poslouchám její podcast, který zbožňuju pro jeho úplnou obyčejnost. A přitom je v něm kolikrát tolik zajímavého, co jsem si z něj vzala, případně se intelektuálně potěšila. Prostě mě bavila. A tak jsem jí jednou okomentovala příspěvek. Vyměnily jsem si pár zpráv. Zjistila jsem, že od roku 2014 bydlí v Sydney, kousek od místa, odkud já se rok předtím odstěhovala. Tu a tam jsme si poslaly nebo nahrály zprávu, já jsem si přečetla její knížku Kamínky po kapsách, mimochodem zase takovou "obyčejnou" pocitovku z různých míst světa, která má ale fascinující schopnost rozhýbat v člověku všechny možné emoce a vzpomínky, pohnout s ním až k slzám, a došlo mi, že bych si s ní chtěla popovídat. Ta holka se mnou měla tolik společného!Přišla mi každopádně škoda, aby slova jen tak proletěla, a protože nejsem připravená dělat podcast – nemám na to "koule", čas, ani vybavení – napadlo mě, že zkusím udělat něco jako psaný podcast. Prostě, nebudu konstruovat žádný rozhovor, ale přepíšu naše první skypové povídání, co děti dovolily, kde jsme trochu víc rozebraly témata, která jsme naťukly ve zprávách. Úplně jsem pro to zahořela – no a tady to je.  

Když jsem v roce 2012 strávila rok v Sydney, několikrát mě napadlo, že bych tam zůstala. Sydney bylo opojné: krásné počasí, usměvaví lidé, jenže bylo na druhé straně světa a začínala bych tam skoro ve třiceti od nuly. Jak a proč ty ses rozhodla v Austrálii žít? 
Upřímně jsem se moc nerozhodovala, prostě to vyplynulo. Vyjela jsem sem za svým tehdy klukem Davidem, který už v Sydney pět let žil, a právě čekal na vyřízení australského občanství. Poznali jsme se v Česku, dlouho jsme lepili vztah na dálku, ale to byl pro oba dlouhodobě nefungující koncept. Tak jsem si zabalila batoh a jela. David byl v té době připravený, že jakmile dostane papíry, vrátili bychom se společně na nějaký čas do Čech. Jenže znáš to: přistaneš v Sydney, celý rok slunce, moře, pohoda, najednou jsem nepociťovala žádnou potřebu vracet se domů. Jsem celkem zcestovalý člověk: jako malá jsem chvilku žila s mámou v Itálii, studovala jsem v USA, ve Velké Británii. Život v Austrálii jsem cíleně neplánovala, ale když se mi "stal", brala jsem ho. 

Řekla bys, že je Sydney tvůj domov?

Ve smyslu fyzického bytí a zázemí určitě jo. Ale srdcem jsem doma v Praze, přestože kdykoliv tam jedu, vždycky na pár týdnů nebo měsíc, aby se cesta vůbec vyplatila, vlastně mě to celkem stresuje a těším se zpátky do svého fyzického zázemí v Sydney. Pupeční šňůru s Prahou jsem ale nepřestřihla; nikdy nepřestřihnu. Všechny nejbližší lidi mám v Praze, nejlépe si pořád rozumím s Čechy, a to i tady, na druhé straně světa. Často si říkám, čím to je, jestli jazykem, výchovou, kulturou? S lidmi z jiných kultur nikdy tak těsné niterní spojení necítím. Když už je mi tady v Austrálii někdo blízko, je z Evropy. Což je taky zajímavé. Jestli to tak prostě fakt je, nebo je to dané tím, že člověk podvědomě hledá kulturní blízkost?

Myslím obojí. Sama to tady v Malajsii cítím stejně odstupňovaně: za čtyři měsíce jsou mi nejblíž Češi, pak Dánka, Švédka ... , pak až Američané, Australané, a nakonec lidé z úplně odlišných kultur. Mimochodem, jak s vaším rodinným rozhodováním, kde do budoucna žít, mává koronavirus?
Teď mává. Po domově se mi stýskalo několikrát do roka – a teď když tam nemůžu samozřejmě častěji. Jsou to většinou takové vlny, kdy se zničehonic zastavím a se mnou jakoby celý svět, který se pak na chvíli zhroutí do sebe. Sranda jak jsou to někdy úplně malinké věci, co člověku vytanou někde v mozku a rozjedou reakci jako když zapálíš dynamit, až se ti z očí řinou slzy a nemůžeš je zastavit. 

Co vykřesalo tu nejnovější jiskru?
Můj blížící se druhý porod. A taky zákaz cestování, který tu máme. Nikdo nemůže z Austrálie a nikdo nemůže sem. Cestovat nemohou ani občané, kterým jsme s Davidem už oba. Jelikož jsem vyrostla na historkách o výjezdních doložkách, všechno uvnitř mě bije na poplach, co se to děje s lidskou svobodou, se světem. Je pro mě náročné to zpracovat. Tím spíš, když na Vánoce to byly dva roky, co jsme se naposledy viděli s rodinou, co rodiče viděli teď už čtyřletou Josefínu. Jasně, když se člověk odstěhuje do Sydney, počítá s tím, že nepojede domů každého půl roku. Ale rozhodně nepočítá s tím, že bude v demokratické zemi zavřený stejně jako byli naši rodiče za socialismu.   

Australané proti tvrdým opatřením neprotestují?
Ne. Tady s totalitou nemají zkušenost, takže si vláda může dovolit relativně hodně. Důvěra ve vládu i autority je velmi vysoká. Všeobecně je to asi dobře. Pak jsou ale situace, kdy se smyčka utahuje už příliš. Člověk čeká nějaký odpor, říká si, že další restrikce už lidé neunesou a začnou protesty, nepokoje. Ale ne, hele, tady žádný odpor nepřichází.  

Z Česka jsi pryč sedm let. Dokázala bys tam žít, myslíš? 
To neumím říct. Ráda bych. Jenže zároveň vím, jak si život tam idealizuju. Dívám se na život v Praze, jako si ho pamatuju coby svobodná studentka. Neumím nahlédnout realitu, kterou bych tam měla jako máma – každým dnem dvou dětí. Když jsem byla naposled v Praze s dvouletou Josefínou, vlastně si vzpomínám, jak jsem byla v šoku, co všechno tam najednou nemůžu, jak se z města, které miluju, stal zdroj nekončící naštvanosti pokaždé, když jsem z metra nemohla vystoupit, kde jsem chtěla, protože tam nebyl výtah pro kočárky. Vlastně mi ten výlet dal hroznou facku: už nejsi dvacetiletá holka, co vysedává po kavárnách a je jedno, jestli svítí slunce nebo je zataženo, už jsi máma, co s sebou má dítě a tím pádem úplně jiné požadavky. Už nemůžeš všechno! Najednou jsem si uvědomila, že s dítětem umím fungovat v Sydney. Ale uměla bych to v Praze, abych tam byla spokojená jako jsem v Sydney? Když se mi stýská, sním o tom, že jo. Jenže v realitě bych nejspíš tvrdě narazila. 

Věnujeme se podobné práci, obě píšeme, a to v mateřském jazyce a na dálku. Jak ses rozhodovala, jestli si ponechat práci, co máš ráda, nebo najít třeba nějakou jinou v Sydney?
Tohle je téma, které v sobě pořád řeším. Odešla jsem ze stabilního zaměstnání na volnou nohu chvíli před stěhováním do Sydney. Zbožňuju být kreativní, baví mě tvořit, ale nejsem obchodní typ, který by uměl svou práci prodat nebo dokonce cíleně rozvíjet svůj brand. V Austrálii jsem tím pádem tvrdě narazila. Jak sama víš, psaní stojí hlavně na sociální kontaktech: kdo tě zná, kdo tě doporučí, kdo se za tebe zaručí. Jenže v nové zemi tě najednou nezná vůbec nikdo. Pracuješ s jinou mentalitou, jiným jazykem, anebo když směrem do Čech, pak s celodenním časovým posunem a přes Skype, což není vždycky ono. 

Jak ses rozhodovala, jestli tvořit v češtině nebo v angličtině?
Tohle bylo a je zřejmě moje největší dilema. V češtině mi nápady a věty přicházejí přirozeně, v angličtině je ze sebe musím víc dolovat. Čeština se proto zdála být jasná priorita. Na druhou stranu, pracovat za české koruny a žít v Sydney se nedá, to si pojďme říct na rovinu. A platí to i obráceně: jenom proto, že žiju v Sydney, kde jenom týdenní nájem stojí 450 dolarů, nemůžu nechat klienty v Česku platit australské ceny. Čeština mi přirozeně šla, angličtina poskytovala možnost uživit se. A teď se rozhodni! Naštěstí můj David vydělává slušně, aby nás zabezpečil celou rodinu. To ze mě sňalo povinnost přinášet domů konkrétní obnos peněz. Ale trápí mě to lidsky. Žensky. Je to téma, které si pravidelně beru s sebou do terapie, jelikož z něj mám různé mindráky a pocity méněcennosti. Nebýt plně samostatná a nezávislá, takže jinými slovy neschopná, a ještě mít takovou tu nálepku ženský, co se vlastně nemusí starat, protože manžel to zaplatí, no, přiznávám, ošívám se i teď, když ti to říkám. Přitom je to vlastně absurdní, viď, jak my ženy pořád potřebujeme ujištění, ospravedlnění, dokazovat si, že za něco stojíme a měřit to penězi. 

Už jsi přijala fakt, že jsi primárně žena v domácnosti a pak až kreativec? Protože já v tom má upřímně někdy dost chaos. 
Učím se to. A je fér říct, že profesní sebenaplnění a ohodnocení je kdesi v mé hlavě jeden z argumentů, proč se jednou vrátit do Česka. 

Já to cítím úplně stejně. Navíc v cizině mám pocit, že když nás finančně zabezpečuje manžel, musím v domácnosti zastat úplně všechno, abych vykompenzovala, že vlastně moc nevydělávám. 
(směje se) Jak je v nás pořád to dědictví socialismu, viď? Nepracuješ, tak jsi parazitující nemakačenko. Je to frustrující, vím! Taky jsem dlouho žila v nastavení, že si všechno musím oddřít nebo zasloužit. Jakoby v mé hlavě úplně chyběl vzorec, že je v pořádku, když se o mě někdo stará a já se zase starám jiným způsobem o něj. Takže ano, taky kolikrát doma dělám za tři. A pořád mi přijde, že to není dost. Ačkoliv ve výsledku odpracujeme třeba víc než naši chlapi, jak za to nedostáváme finanční ohodnocení, kterým bychom se mohly zaštítit, pořád máme pocit, že to není dost. Když hodnotu své práce určuješ jenom ty sama, a neměří se penězi, je to vždycky komplikované. Já jsem navíc přirozeně docela ambiciózní člověk, zároveň jsem ale málo cílevědomá. Pekelná kombinace! Na jedné straně vize, jak měním svět, na druhé, když na lámání chleba dojde, najdu se většinou na gauči, jak pařím hry na playstationu. 

Kreativní práce ale děláš kupu: jsi copywriterka, točíš podcast, vykládáš karty. Já to mám podobně. Finančně nás to sice neuživí, ale dělá mi radost mít nějaké "svoje" drobné, za které můžu nakoupit třeba dárky, zaplatit večeři nebo si pořizovat svoje knížky a tak.

Já jsem si to nastavila tak, že koruny, které vydělávám, dávám na český účet. Když pak jedeme do Čech, jsou to peníze, které využíváme tam: pronajmu nám bydlení, zajdeme si do restaurace, přesně – koupím dárky. Funguje to pro mě jako takové vnitřní zklidnění, že rodinu sice neuživím, ale moje práce není úplně k ničemu.  

Přiznám se, že tohle je jeden z důvodů, proč se mi líbí v Asii. Ve srovnání s USA je tu relativně lacino, můžu si dost dovolit, takže výčitky nejsou tak velké. Když pracuju, můžu si tady najmout hlídání a nemusím řešit, že moji práci pro česká média musí dotovat můj muž, jako by tomu vzhledem k cenám nejspíš bylo třeba v Americe.  
Chápu! Já teď před druhým porodem řeším něco podobného s paní na úklid. Ráda bych, aby přišla jednou za 14 dnů a pořádně uklidila všechno, co já každý den jen běžně stírám. Ale obhaj si to sama před sebou! Snažím se poskládat si to v hlavě tak, že si to můžu dovolit, protože ve výsledku vím, že to ze mě dělá lepšího člověka a lepšího rodiče. Takhle jsem to mimochodem měla i se školkou pro Josefínu. V určitém momentu jsem cítila, že je to pro mě doslova otázka přežití, kterou musím vyřešit, když chci být sama k sobě poctivá a podívala jsem se na to, jaká jsem – miluju svoje dítě, chci s ním trávit čas, ale zároveň potřebuju i prostor sama pro sebe. Když ho nemám, škodí to mému vztahu s Davidem, s Josefínou, škodí to nám všem. Tři dny v týdnu, kdy je moje dcera ve školce, a já mám čas dělat, co mám ráda, případně prostě jen pustit z hlavy, že musím být pořád v pozoru, jsou pro mě ideální. On si to nikdo, kdo má babičku za rohem, která si co chvíli vezme vnouče na hodinu, dvě nebo dokonce na víkend!!!, nedovede moc představit. Ale já kdybych neměla školku, nemohla bych vypnout. Paralela utracených peněz a duševní pohody je tak úplně jasná. A v tomhle si fakt, že David platí školku, už absolutně nevyčítám. 

Kromě toho, že pracuješ jako copywriterka, jsi autorkou knihy (můžete koupit třeba zde), točíš podcast, píšeš blog. To je hromada investovaného času. Proč to všechno děláš?

Dobrá otázka! Podcast jsem začala točit jako videa na YouTube právě z potřeby být v kontaktu s lidmi z Čech a mluvit o hlubších tématech, nemít jen tak small talk "how are you today?", když stojíš ve frontě na kasu nebo když se bavíš s lidmi o tom, kam půjdeme o víkendu na barbecue. Ohledně psaní se mi to proměňuje. Většina textů v knize vznikla před lety, kdy jsem žila v Británii a toužila ze sebe vysypat všechny pocity, dojmy a emoce. Když jsem pak přijela do Austrálie, zasáhl mě jakýsi kreativní blok. Měla jsem pocit, že hrozně moc toužím psát, ale vlastně to nedokážu správně zformulovat. Jestli to bylo tím prostředím – i když to je asi výmluva – jak jsem zvyklá spíš na melancholii počasí i duše a tady je pořád krásně, tak to člověka odvádí k jiným myšlenkám, nevím. Ale psaní obecně je pro mě o utřídění myšlenek. Když v jakémkoliv tématu plavu, sednu si a všechno ze sebe vysypu na papír, najednou ta věc, život vůbec, získají mnohem jasnější obrysy. 

Mám ještě minimálně jednu věc, na kterou jsem se tě chtěla zeptat: ze všeho, co děláš, na mě působíš jako velmi racionální osoba. Když jsem se dozvěděla, že vykládáš tarotové karty, přiznám se, že jsem měla trochu předsudek, což mám vůči kartám odjakživa. Nějak mi to racionálno a karty prostě nejdou dohromady. Po našem povídání mám ale docela chuť si nějaký výklad zkusit. 
Já tvůj postoj naprosto chápu. Většina výkladů tarotu jsou šílenosti. Já jsem měla štěstí, že jsem k němu přišla díky učitelce, racionálně uvažující ženské, která karty používala spíš jako interpretační médium pro pojmenování našich složitých emocí. Karty měla jako terapeutický nástroj, a stejně je využívám i já. Výklady budoucnosti, volání duchů, andělů anebo dokonce svádění mizerného života na to, že tahle mi ho rozdaly karty, to je samozřejmě blbost. Vadí mi to hlavně proto, že hází špatné světlo na všechny, kteří s kartami pracují spíš jako s terapeutickou pomůckou, ale ještě víc, že lidi vyvazuje ze zodpovědnosti. Tarot je v tomhle případě alibismus a na to jsem vyloženě alergická.  
    
Co tě ke kartám vlastně přivedlo? 

První karty jsem dostala od mámy k patnáctým narozeninám. Protože mě to tehdy zajímalo, vykládala jsem si je sama pro sebe. Pak jsem si říkala, že bych si udělala nějaký kurz, abych jim lépe porozuměla. Protože jsem ale velmi racionální a analyzující člověk, pořád se mi v hlavě ozývalo: "Přece nepolezeš za nějakými bábami batikovanými - jsi mimo." No a pak přišel jeden škaredý rozchod a já jsem se na kurz přihlásila. A měla jsem ohromné štěstí, že jsem narazila na svoji úžasnou učitelku. Měly jsme tenkrát takový ženský kruh, kde jsme si navzájem vykládaly karty a na tom se učily. Byla jsem tam jedna z nejmladších, bylo mi něco málo přes dvacet, a najednou jsem vhlížela do velmi osobních situací žen, co byly o dvacet, čtyřicet let starší – všechny ty emoce, poučení, životní moudra! Když jsem kurz dokončila, zkusila jsem tarot s pár známými, a protože ohlasy byly dobré, začala jsem se tomu věnovat víc. Karty mi přišly jako skvělý nástroj, díky kterému přesněji pojmenuješ věci, co cítíš, přitom obrázky jsou zároveň dostatečně vágní na to, aby z nich nevyplývalo žádné "za úplňku třikrát oběhni barák a objeví se ten pravý" nebo nějaká jiná podobná hovadina. Pro mě jsou karty lepším pochopením složitých lidských emocí. A v těch já se hrabu moc ráda.  

Kdybys mohla vrátit čas, odstěhovala by ses do Sydney znovu?
Jo. Většinu života jsem šťastná a spokojená a vůbec o tom nepřemýšlím. Netvořím si v hlavě alternativní scénáře "co by kdyby". Věci jsou, jak mají být. Že se mi občas stýská, až je to nesnesitelný? Stýská. Že mi chybí babičky, že si uvědomuju, že život na druhém konci světa má negativa? Jasně. Nejsem v Austrálii nešťastná. To už bych tady dávno nežila. Ale rozpolcená budu asi vždycky. Ať už budeme kdekoliv. A možná v tomhle je ten klíč. Přijmout tyhle rozpolcenosti jako dané. A uvědomit si, že nic nemusí být definitivní – ostatně fakt skoro všechno v životě se dá změnit. Kdyby přišla intenzivní krize, kterou bych cítila, že neustojím, věřím, že i ze zavřené Austrálie by se našla. 


Ještě byste četli? 


Ale s radostí! 


Pojďte dál! Od března chystám speciální obsah na platformě HeroHero. Pro vás jedna oželená káva venku, pro mě velká možnost tvořit víc a třeba i bez výčitek. :) A velká podpora českých vývojářů, kterým gratuluju. :)

Karolíně jsem na HeroHero položila pár otázek: co dělá, když má spisovatelský blok, jaká je její mateřská matra, jak bojuje s FOMO, co čte. Zajímalo by vás to? Pak klik sem.