Rodičovské prozření: Když zapomenu na "správně", život je radostnější

Je deset večer, sedím u kuchyňského stolu a pootevřenými dveřmi nakukuju do ložnice, jak spí děti. Za chvíli si lehnu mezi ně s Kindlem, budu si číst, poslouchat, jak oddechují, a budu nejšťastnější na světě. 

Vzpomněla jsem si, jak jsem tady po narození Benjamína publikovala sérií článků o tom, jak se snažím naučit ho spát, na mnoho probdělých hodin, hledání na internetu a všechny ty pochybnosti: Mám zkusit jinou postýlku? Vlastní pokoj? Spánkový trénink, jak mi doporučovali skoro všichni v Americe? Co když se nikdy nenaučí usnout jinak než u prsa a spát sám ve své posteli? ... Podobných otázek, nejen o spaní, a hledání "správných" odpovědí, jsem si užila mraky. 

Teď, o čtyři roky a jedno dítě zkušenější, přicházím čím dál víc na to, že to nejlepší řešení, které můžu zvolit, není to "nejsprávnější", ale nejjednodušší. Pokud jediná možnost, jak teď zrovna docílit toho, abychom se všichni vyspali, je na čas odejít z ložnice a v ložnici druhé k sobě na zemi srazit dvě matrace, aby nikdo nespadl, na ně nahrnout dvě děti a sebe s rozepnutou noční košilí uložit mezi ně, aby měl mladší kdykoliv přístup k prsu a já nemusela ani pootevřít oko, když jsem se dobrovolně stala chodícím, sedícím, ležícím dudlíkem, pak to tak udělám. 

Přestože se budím mnohokrát za noc, jsem v tomhle našem nastavení vyspaná. A hlavně – spokojená.  

I když osvobodit se od představ, jak by to mělo být "správně" a neohlížet se na to, jak divně to vypadá nebo "co si kdo pomyslí", až někde řeknu nebo napíšu, jak spíme na zemi a já v podstatě polonahá, je příšerně těžké. 

Tak - a teď to víte.  

A já jsem zase o kus svobodomyslnější.

:)