Milý Ježíšku, ...

V tu chvíli mi bylo tak líto, že už nepíšu, že jsem si říkala, že to napravím. Co na tom, že blogově. Tobě je přece jedno, jestli na tebe mluvím v noci pod peřinou v modlitbě nebo ti píšu dopis, jestli je to v Česku, v Malajsii nebo jinde na konci světa, i když v Česku, to musím přiznat, mi na Vánoce přijdeš vždycky nejblíž. Jako bys vážně byl. Nebo jsi? Nedávno jsem tady na blogu psala, jak mě moje děti vrací do říše snů a iluzí, tak proč zase na chvíli nezkusit uvěřit. Že když budu hodná, tohle si přečteš a něco z dopisu přineseš. 

Už dávno netoužím po věcech a kupodivu ani po knížkách. Mám jich doma a v Kindlu tolik, že vlastně jediné, po čem kontinuálně prahnu, je čas. Neumím určit jeho přesné množství, kolik bych potřebovala na dopsání všeho, co mám v hlavě, doučení italských slovíček, doposlouchání aspoň pár z té hromady uložených podcastů, setkání se všemi, které bych chtěla vidět, roztřídění fotek a screeshotů v telefonu ... Co je asi podstatné, že bych ho chtěla tolik, abych to nejen všechno stihla, ale abych ve chvíli, kdy to budu stíhat, neměla pocit, že tím, co dělám, zároveň selhávám někde jinde, že zanedbávám svoje děti nebo že mi utíká něco jiného, pro můj život zásadního. Jestli mám obecně, a hlavně teď v mateřství s něčím problém, je to roztržitost. Jsem všude a vlastně nikde. Neustále mám pocit, že jsem pozdě, že nestíháme, že jsem něco nesplnila, někomu dlužím ... něco doháním. Klid, vnější i vnitřní, jsou pro mě velmi křehké podobně jako sebedůvěra, a v zemi, kde žiju, se stávají ještě křehčím. Je tady pořád tolik co vidět, objevovat, s kým zajímavým se potkat, tolik nápadů ... no vždyť jen tento dopis! Je těžké krotit své nadšení a kočírovat se, aby se ze mě nestal rozlítaný neurotik, a přiznávám upřímně, že v tomhle jistě potřebuju tvoji pomoc. 

Mým letošním rokem se jako nit táhla fantazie, schopnost proměnit se zase na chvíli v dítě, dovolit si snít bez zábran, přestat se cenzurovat a naplno projevit svá přání a touhy – co bych chtěla a jak bych to chtěla. Toto učení jisté spontaneitě mi jde velmi pomalu, ale v rámci něj, pakliže mám snít bez omezení, mě jako dárek napadá Arabelin kabát, moderním jazykem řekněme teleport, co by aspoň mě a kluky v určité dny, jako třeba tyhle adventní, během vteřiny přenesl do Čech k věnci, nedělní kávě a cukroví, a pak ve chvíli, kdy by skoro expirovala trpělivost mého otce s dvěma energickými vnuky, nás zase zabalil zpátky do Malajsie a tak několikrát do ... týdne? :) 

Ale jak říkám, ve snění jsem zatím ušla jen malinký kousek cesty, navíc ani moje přízemní přání nejsou, ehm, úplně obyčejná. Co bych tedy chtěla najít pod stromečkem?

1. Zdraví, protože bez něj prostě není nic.

2. Energii pro mamku a babi. A trochu jí i pro sebe. Hlavně kvůli dětem. 

3. Víru, že TO všechno dobře dopadne.

4. O kousek víc sebedůvěry i odvahy otevřít v psaní některá témata a nechodit s křížkem po funuse. Dost často chodím, protože nemám na věci jasný názor, chci si toho co nejvíc přečíst, nějak si to uspořádat, počkat, no a pak je pozdě a já se biju do hlavy.  

5.      Že jsem good enough. Že budu i bez těch přečtených knížek, naučených slovíček, odvahy, bez toho, že na sobě budu neustále "makat" ... A že to stačí. 

Děkuju! Modlím se. 

Nejen za ty dárky. 

Dneska jsem odeslala do tisku fotoalbum prvního roku pro Olivera a dotřídila fotky, co mám za celý rok v mobilu. Už to na mě tak ošklivě rudě blikalo v to-do listu a dneska jsem to pokořila a zase jsem se u toho dojímala. Hlavně u těch minifilmů s hudebním podkresem, co mi nabízí telefon ke každému albu, které si založím. Až se mi chtělo říct, že kdybys naznal, že mám všechno a nepotřebuju skoro nic z toho, co píšu výše, měl bys samozřejmě pravdu – žiju skvělý život a máme se dobře. Kdybych tento dopis nepsala na internet, ale dávala ho za okno, dávala ho bych tam s tím, že kdybys mi splnil jen to, aby všechno zůstalo, jak je, budeme ti s klukama jako letos děkovat každý večer, kdy si půjdeme lehnout. Za všechno.