Óda na krásu Prahy

Vzpomínám si, co jsem kdysi četla v knížce Jíst, meditovat, milovat o tom, že každé město má nějaké slovo. Myslím, že pro Řím to byl sex, pro New York úspěch. Velmi mě to zaujalo, a od té doby si sama pro sebe hraju podobnou hru, když hledám pro města různá podstatná nebo příjdavná jména. Často bez úspěchu, že by je dokonale vystihla i pro někoho jiného než pro mě. 

Ale u Prahy to najednou bylo tak jasné! KRÁSA! Tedy, ono to vždycky bylo jasné. To jenom já jsem musela několikrát obroužit zeměkouli a teď prožít dva roky v osmimilionové asijské metropoli bez návštěvy Česka, abych se proměnila v nadšeného turistu, přestala to pro mě být fráze a doopravdy jsem ten pocit prožila. Moje oči si za dva roky navykly buď na moderní věžáky nebo polorozpadlé budovy, ošuntělé nebo rovnou špinavé ulice, rozbité chodníky a davy lidí. Asi žádný div, že mi Praha zdrobněla, vyprázdnila se, že jsem neviděla přeplněné odpadkové koše, ze kterých čouhají lahváče, necítila pach v tramvajích, ale kochala se samými galeriemi, knihkupectvími, starými průchody a pasážemi, designovými obchody a vkusnými zahrádkami, na kterých se pije – víno! Když jsem se procházela mezi lehce zrekonstruovanými, ale jinak původními domy na Vinohradech, nebo když jsem pak vycházela schody v domě, kde jsme tři dny bydleli, připadala mi nádherná. Dokonalá. Jenom jsem obdivně vzdychala. (Stejně jako asijští turisté, jejichž pohnutí dokážu naplno pochopit teprve teď, kdy jsem si na Malé Straně fotila i tramvajové dráty, jak mi přišly krásné. Koukněte. :) )

Praha!

Nejkrásnější město na světě, kterému navíc pořád můžu říkat doma, protože pořád tam jedno mám.  

Děkuju!