40

Tento post píšu ve chvíli, kdy mi ještě pár hodin bude třicet devět. Ale pak už ne. Je to asi jedno, stejně mě už minimálně pár týdnů všichni berou jako čtyřicetiletou.

Chtěla bych sem napsat takovou tu frázi, že věk je jen číslo. Je. Ale. Předminulé pondělí jsem byla poslední den v Tokiu. Naplánovala jsem si, že vstanu brzy ráno, v půl šesté, v šest, a než se probudí zbytek rodiny, půjdu se podívat do města. Kouknu na aukci tuňáků, projdu si ranní Shibuyu a nakonec se nechám natlačit zaměstnanci metra v rukavičkách do vlaku a přijedu do Akasaky, kde jsme bydleli, rovnou na snídani. Když mi ale v půl šesté ráno zavibrovaly hodinky, nevstala jsem. Nevstala jsem ani v šest, ani v sedm, přestože jsem byla napůl vzhůru a napadalo mě, že si to budu vyčítat. Nešlo to. Prostě mi došly baterky. To je pocit, který neznám. Jestli mě v dosavadním životě něco charakterizovalo a příliš se to neměnilo, bylo to právě tohle: přebytek energie skoro na všechno. Obzvlášť mě nabíjelo cestování a města. Ať jsem byla sebeunavenější, do výletu do Tokia jsem se vždycky překonala. Ale teď jsem neměla šťávu na poslední  - možná na věky poslední? – den v Tokiu. Co to znamená? Jsem stará?!

Den poté mě to zasáhlo ještě tvrději, když jsme přijeli domů a moje francouzská sousedka mi oznámila, že je potřetí těhotná. Říkala jsem to B. a on na to: "No jo, ale ona je ještě mladá. Není jí čtyřicet!" Caroline je myslím 37, ale na tom vlastně nesejde. Zaujalo mě to klišovité uvažování, které vnímám i u sebe: do čtyřicítky pojící se často se slovem "ještě" (ještě jsi mladá, ještě můžeš, ještě ti není ani …), po ní se slovem "už" (už bys měla, už je ti, kolik ti je, už to není, co to bývalo, ty už vůbec nejsi mladá, jsi dospělá). Že to není jen nějaký můj dojem mi před pár dny potvrdil můj táta, když se mě do telefonu zeptal: "Už si spoříš na důchod? Už bys měla. To už teď bude za chvíli." Nejtvrději na mě ale výška toho čísla dopadá hlavně v konfrontaci s dětmi, s tím, že s Oliverem je všechno naposledy. Poslední dítě. Mám dvě, a to stačí, jejda, většinu dní to i přesahuje moji energetickou kapacitu, ale stejně … s člověkem to tak divně zamává, když si uvědomí, že – a teď pozor – UŽ to není úplně volba. A pak mám ještě jedno věkové ustrnutí: když na mě odněkud vykoukne časopis Marianne, jehož podtitulek mám v hlavě snad od patnácti: život začíná ve třiceti. 

Tehdy mi přišlo bizarní někomu říkat, že život začíná v takovém stáří. Dneska mi přijde bizarní, že jsem deset let za ním a často mám pocit, že život se teprve pořádně rozjíždí, neboť do teď jsem se nenaučila foukat si vlasy přes kulatý kartáč, udělat si finanční polštář ve výši aspoň jednoho! průměrného platu, ocenit Hvězdné války, Matrix a jiné sci-fi a vymyslet, kde budu žít, mám to prostě ještě všechno před sebou. :) Co mě těší, že ty podstatné věci jsem stihla: srovnat si zuby a hlavně mít dva úžasný kluky. A ano, ještě spoustu dalších: vdát se, dokonce dvakrát, napsat knihu a rozepsat další, psát tenhle blog a vydržet u něj deset let, naučit se velmi slušně anglicky a dokonce v angličtině učit na základní škole, řídit a tankovat, zatím ale ne podélně parkovat, podívat se do dvaačtyřiceti zemí světa a ve čtyřech z nich prožít víc než rok, dostat se na váze pod šedesát kilo, kde je mi nejlíp, postavit monster truck z Lego Technic! podle návodu a nepřijít u toho o nervy, trochu vařit, nevypít kafe, co mi nechutná a skoro z toho nemít výčitky, … vlastně bych sem mohla dát celý dlouhý list. Je toho hodně hezkého, co čeří moje myšlenky z toho vysokého čísla, z nařasené kůže na stehnech, z toho, že ať se cítím jakkoliv spokojeně, tohle číslo znamená, že když budu mít štěstí, vstupuju do druhé půlky života. Že je to půlka, ve které už nemusím mít víceméně automaticky zdraví, sílu, energii, že se můžu spolehnout, že po většině stránek to bude ta náročnější, na to se snažím zapomenout.  

B. a děti se mě ptali, co bych si k narozeninám přála. 

Odpověděla jsem tak babičkovsky – UŽ!!! to začíná: "Nic, protože všechno mám."

Ale ať nekecám. Přála jsem si výlet do Japonska. Jeli jsme tam a já si ho nesmírně užila. 

Jasně, že bych chtěla o deset let míň plus život věčný nějak v tomhle věku (kterým myslím JEŠTĚ pod čtyřicet :)), světový mír, zdraví pro všechny a pořád, být ještě nějakou chvíli v cizině a zároveň být blízko rodině, prorazit s něčím, co napíšu, za hranice této blogové bubliny a udělat si aspoň miniaturní finanční polštářek, kdyby cokoliv … Mohla bych si konečně, když mám ty narozeniny, koupit aspoň rýžovar nebo slušný kuchyňský robot, abych nedělala těsto tyčákem. Ale pravda je taková, že když jsem to ráno, co jsem v Tokiu nevstala podle plánu, ale až na snídani, seděla u čaje, společně s ohromením, co se to stalo, že mi došly baterky, mně taky obklopila taková zvláštní spokojenost. Dobře, možná UŽ jsem starší, ale nemám, na co bych si stěžovala. Moje tělo je (zatím) zdravé a slouží mi, jak potřebuju, když si zrovna nepřeju uběhnout ráno půlmaraton a nachodit dalších 15 a víc kilometrů po Japonsku. Pořád dělám bambilion věcí a pořád jich milion nestíhám, zároveň už mě to ale tolik netrápí. Každý večer uléhám obklopená lidmi, které miluju a s tím, že život je vlastně fajn. Upřímně nedokážu vymyslet, jak lépe by měl můj život vypadat. Žiju všechno, co chci, což je myslím do čtyřicítky slibný vstup. A tak si přeju jediné: o nic z toho nepřijít, prosím.