TRAVEL DIARY: Vietnam
Poprvé ve Vietnamu! A skoro to nedopadlo! Na konci října jsme měli v Malajsii další týdenní školní prázdniny, tak jsme si vymysleli, že se podíváme do Vietnamu. Na začátku plánování jsem měla celkem velké oči: co přejet z Ho Či Minova města (HCMC) na jihu vlakem do Hanoje na severu a zastavit se u toho ještě v Hoi Ani nebo z Hanoje přeletět na ostrov Phu Quoc? Nakonec se ukázalo, že cesta vlakem HCMC Saigon - Hanoj by trvala 18 hodin. Moji malí kluci vlaky milují, ale takhle moc? Nakonec jsem si uvědomila, že nemůžu za týden poznat celý Vietnam, a rozhodli jsme se pro kombinaci Ho Či Minovo město a ostrov Phu Quoc.
Na cestu do Vietnamu je nutné mít víza, která se dají snadno zařídit online. Jejich vyřízení ale trvá minimálně pět dní, takže je třeba na to myslet dopředu a formuláře vyplnit včas. E-víza pak dorazí do e-mailu. Když jsem je ve čtvrtek dopoledne tiskla, nikdy by mě nenapadlo, že v sobotu ráno budu stát uplakaná na letišti, kde mi paní za přepážkou AirAsia bude robotickým hlasem opakovat, že Benjamín má na vízu překlep v datu platnosti pasu a do Ho Či Minova města tedy neodletí. My ostatní odletět můžeme.
"Dobře, co mám dělat? Nechat vám tady na letišti šestileté dítě?" ptala jsem se. – Nic.
"Můžete mi zavolat někoho z imigračního?" – Nic.
"Můžeme Benjamínovi koupit nové vízum po přistání ve Vietnamu?" – Nic.
"Co máme dělat?" – Nic.
Rozezlených, uslzených, nechápajících, co se skrývá pod jedinou otázkou, kterou ta paní pronesla: "Zařizovali jste si víza sami nebo agentura?" nás na letišti to ráno bylo asi padesát. Mezi nimi i naši sousedé. Něco tady nesedělo a dodnes nechápeme, co se to to sobotní ráno odehrálo a v čem by nám pomohlo, kdyby nám víza zařídila agentura. (Že by překlep bleskově opravili? Nebo nás na Vietnamu pustili, stačilo by zaplatit xy peněz navíc?) Když letadlo odletělo a my v něm nebyli, vrátili jsme se domů. Protože vyřídit nové vízum trvá pět dní, rozhodli jsme se, že Ho Či Minovo město přeskočíme a další den vyrazíme "jenom" na Phu Quoc, který je bezvízový, let tam trvá hodinku a čtvrt a letenka stojí kolem tisícikoruny.
Malý ostrov určitě není smaragdový s nekonečnými bílými plážemi, jak tvrdí plakáty, ale je krásný, a hlavně se hned po příjezdu potvrdilo, co nám tři roky říkají přátelé a sousedé v Malajsii: cestování v Malajsii je předražené a kvalita všeho je v poměru k ceně nejnižší v jihovýchodní Asii. Na druhou stranu jsem si díky návštěvě Vietnamu uvědomila, jak se nám v Malajsii lehce žije, protože coby v bývalé britské kolonii tady lidé dodnes rozumí anglicky a řada věcí je v angličtině. To ve Vietnamu není, a to ani v hotelích. Vietnamci z Phu Quocu, které jsme potkali, mluvili anglicky málo, rodilým mluvčím nerozuměli (B. jsem všechno překládala já) a konverzace začínali větou: „May Inglišch very litl.“
Kde bydlet na Phu Quocu?
Protože jsme na Phu Quoc měli dorazit z chaotického Ho Či Minova města, vybrali jsme si velký hotelový rezort s hezkou pláží a fantastickými západy slunce. To na ostrově, kde cizinci nesmí řídit, tudíž si ani půjčit auto, pouze motorku, znamenalo být dál od města, odseknutí od civilizace, spoléhající na taxíky a předražené jídlo z hotelu. Fantastické ubytování a služby nám to ale vynahradily. Na Phu Quocu je hlavní sezona od půlky listopadu do března, takže v hotelu nebylo moc lidí. V bazénu a na pláži skoro pak skoro žádní, když nepočítám pár Taiwanců, Korejců a hostů z Hong Kongu koupajících se buď s deštníkem na hlavě ještě před snídaní nebo až po západu slunce, aby se náhodou neopálili. A zásadně a pouze s nafukovacími rukávky, aby se ve vodě po kolena nebo ve vířivce, když si do ní sednou, náhodou neutopili. Tohle mi přijde fascinující: jak je možné, že lidé ze zemí, které obklopuje moře, neumí plavat? Odpověď na to nemám.
Jak vypadá komunismus ve Vietnamu?
Vietnam je komunistická země, kde to určitě přehání s papíry všeho druhu, jinak ale na Phu Quocu vládne tvrdý kapitalismus. Dokládá to například každý výlet taxíkem. Stejně jako v Malajsii, také na Phu Quocu funguje Grab, což je vlastně Uber. Když jsme si objednali první taxi, na výlet na pepřovou farmu, řidič nás přivítal slovy: "Grab moc drahý. Tady je můj WhatsApp, příště smsku, budu ready za 15 minut. Peníze domluvíme.“ Cenotvorba je pak záležitostí bůhvíčeho, protože stejně dlouhá cesta stojí jeden den 100 tisíc dongů, druhý 300 tisíc. Jednoduše jsem si vždycky ověřila v Grabu, jestli se platba, kterou řidič požaduje, blíží realitě. Co je potřeba dodat, že řidičů je na ostrově hodně a zákazníků málo, a tak se An stal naším osobním řidičem i průvodcem. Všude, kam nás odvezl, na nás čekal, až pojedeme zpátky a ukázal nám, kde si kupuje nejkřupavější bagety Bahn Mi. Už nám ale neřekl za kolik, protože i stánkaři a trhovci, například na populárním večerním trhu v Duong Dongu, určitě určují cenu podle barvy pleti zákazníka a délky pobytu na ostrově. První den je Bahn Mi za 50 tisíc dongů, druhý den už za 30.
Co jsme navštívili na Phu Quocu?
Noční trh: Duong Dong
Jak jsem se těšila na ochutnávání různých vietnamských specialit, rychle jsem prozřela, že žádná pestrost mě nečeká. Jak říká moje kamarádka Martina: když Vietnacům něco funguje, dělají to všichni. Ať jsou to večerky nebo manikúra v Česku nebo – a bohužel – ovocné džusy, pár verzí ochucených arašídů a rolovaná zmrzlina na trhu v Duong Dongu. Bahn Mi tam na mnoha ulicích plných stánků a vyvařoven měli přesně v jednom. :(
Phu Quoc je vyhlášený dvěma věcmi: silným pepřem a rybí omáčkou. O produkci ani jedné jsem nic nevěděla, a tak jsme vyjeli na pepřovou farmu a do továrny na rybí omáčku. Na pepřové farmě jsme na přivítanou dostali vynikající pepřový čaj a misku nakrájeného ovoce s doporučením nasypat si na něj trochu pepře. Čerstvé mango s čerstvým, silným, černým pepřem bude určitě patřit k nejlepším gurmánským zážitkům tohoto roku. Než jsme vyšli mezi pepřové stromy, dostali jsme ještě klobouk NonLa s gumičkou pod bradu, protože: "Není to jen symbol kultury. Nejhorší kompliment, který můžeš dát Vietnamci, je říct mu, jak je krásně opálený," smál se náš průvodce. Pepřové stromy mají životnost zhruba deset let. Tři roky trvá, než strom vyroste a začne plodit. Pepřové stromy jsou na začátku citlivé na přímý sluneční svit, proto se je na farmách snaží odstínit tím, že mezi ně vsadí třeba papáju nebo passion fruit - to je to rozkrojené ovoce na třetí fotce, zvláštní je, že ve Vietnamu chutná úplně jinak než v Malajsii. Z téhož stromu se podle toho, kdy a jak se sklízí, dají získat různé druhy pepře: červený, černý, různě silný. Na Phu Quocu se pepř sklízí v prosinci, kdy nejméně prší. Pepř se musí nechat nechat minimálně deset dní dobře vyschnout, aby neplesnivěl.
Stejně jako sójovek, také rybích omáček je mnoho druhů. Rybí omáčky vznikají v barelech podobně jako víno. Do barelu se naskládají skládají vrstvy: ančovičky, sůl, ančovičky, sůl, ančovičky ... a tak pořád dokola, které se následně nechají kvasit. Na spodu sudu se pak vytvoří tekutina, která se stáčí a nechává znovu fermentovat. Podle délky fermentace se pak rozlišují jednotlivé druhy omáček. Čím delší dobu jsou ryby a sůl v barelu, tím je výsledná omáčka méně slaná. Pozná se to prý podle stupňů na obalu: třicetistupňová zraje pouze necelý rok, je tudíž hodně slaná a skvěle se hodí na vaření.
Perlová farma Noc Hien
Turistická past, ale myslím, že náš řidič měl provizi z toho, že nás tam vezme, tak jsme mu nabídku neodmítli. Z návštěvy jsem si odnesla informaci, že perly se dělí na přírodní a kultivované, na jejichž vzniku se podílí člověk. Dělá se to tak, že se skořápka mlže opatrně otevře a vloží se o ní malý kousek předem odebrané tkáně. Ta se pak promění perlu. U nejmenších perel to na této farmě trvá 1 – 2 roky, u největších pět let. Pravé perly se podle našeho průvodce poznají tak, že když je o sebe otřeme, zanechají na oblečení jemný bílý prášek. Takovým testem se ale perly poškrábou, takže znehodnotí.
Jedna z největších atrakcí na Phu Quocu je osmikilometrová lanovka spojující Phu Quoc s Kokosovým ostrovem (do letošního prosince je uzavřená údajně z důvodu renovace) a pak obří zábavní park VinWonders v čínském stylu. Ten jsme si rádi nechali ujít s jedinou výjimkou – Vinpearl Safari a Zoo. Jak nemám zoo moc v oblibě, tuhle řadím umístěním v džungli, decentním pojetím a zpracováním, kvalitou a – bohužel – taky cenou vstupenky hned za singapurskou. Ale nelitovali jsme. Dokonce jsme viděli, jak se malá gazela pár minut po porodu zkouší postavit na vlastní nohy. Koukejte:
Celkově nás Phu Quoc moc bavil. V kombinaci s Ho Či Minovým městem nebo jiným vietnamským velkoměstem by byl relax na divokém ostrově asi ještě zapamatovatelnější zážitek. Ale i tohle bylo skvělé a Ho Či Minovo město poznáme - snad - jindy, až trochu přebolí zklamání a propadlé peníze za letenku. Naštěstí je to v jihovýchodní Asii pár stovek.
Žádné komentáře: