OKAMŽIK RADOSTI: Idyla na kempingu v džungli

Mám za sebou vydařený víkend strávený kempováním v malajsijské džungli na českém dětském jazykovém táboře. Sešlo se nás 12 dospělých a 11 dětí. Vydařil se nám celý víkend, ale asi nejlepší byla sobota odpoledne. V obklopení džunglových hor a pod vlažným větříkem hrály děti loutkové divadlo, my dospělí jsme popíjeli kávu, pivo a správně vychlazené víno. Pak se tančila mazurka. Písnička "Měla babka čtyři jabka" musela být slyšet hodně daleko. Totéž Macarena. Gangnam style. A po ní údiv a nadšení, když vedoucí Martina vytáhla gumu. "Holky, nene, guma! Jak se to skákalo? Uskáčeme to ještě?" Já jsem naposled skákala gumu snad v devíti letech. 

Myslím, že ani trochu nekecám, když napíšu, že všechno se potkalo tak, že nám v těch chvílích bylo moc fajn. Měly v sobě tolik radosti a svobody, kolik jenom jde zažít v sobotu odpoledne při stanování. Skoro všichni jsme tady v Malajsii na chvíli. Tábor se letos konal už potřetí, ale vždycky se sejdeme v trochu jiné sestavě, jak se lidé stěhují a přestěhovávají, některé děti z táborových aktivit vyrostou a naopak jiné do nich teprve dorůstají. V této sestavě jsme se potkali poprvé a zřejmě nikdy už se v ní nepotkáme znovu. Určitě ne v malajsijské džungli... 

Prožívali jsme společně něco hezkého, přesto jsem zároveň nedokázala přestat myslet na to, že bych si to možná měla užívat a zpřítomnit ještě nějak víc, protože tohle je vážně finále. V Malajsii teď tento pocit zažívám často - dojem jakési osudovosti, že něco zažívám poprvé a zároveň naposled. Cítím vděčnost, že takové idyly můžu prožít a zároveň smutek, jak krátce trvají. Potřebuju si je prodloužit. A proto tento post.