OKAMŽIK RADOSTI: Být jako Hemingway

Na jakémkoliv psaní je pro mě nejtěžší začít. A tím se dostat do procesu, kdy text začne téměř sám plynout.   

Dopisuju teď svoji druhou knihu. Je to těžká práce hlavně v tom, že ačkoliv jsem odbourala maximum rušičů, často musím přestat ve chvíli, kdy mám pocit, že je moje tvůrčí úsilí na vrcholu: je potřeba jít do školky vyzvednou Olivera, volají ze školy, že Benjamín má teplotu, slíbila jsem někomu oběd a zničehonic už je dvanáct. Po takovém vyrušení už se ke kreativní práci daný den většinou nevrátím. Musím znovu začít ráno, a to je boj. Zjistit, kde a čím jsem přestala, jak vhodně navázat... než se tím prokoušu, už je zase skoro čas jít do školky.   

Aby mi šly začátky jednodušeji, vypracovala jsem si za těch pár let nad knihou strávených takový hezký návyk. Psaní končím buď rozepsanou větou nebo dvěma třemi poznámkami o tom, co zhruba bude v následujícím odstavci, abych mohla další ráno (nebo až za mnoho rán, pokud se z Benjamínovy teploty vyloupne třeba chřipka) snadněji navázat. Jde to pak skutečně o mnoho lépe a je to jeden z nejlepších hacků na psaní, které znám. 

Včera jsem se dočetla, že stejným způsobem prý pracoval Ernest Hemingway. Taky si nechával na konci psacího dne rozepsanou větu, aby druhý den jenom sedl a přesně věděl, čím začne. 

Padlo tím sice mé přesvědčení o unikátnosti této mojí vychytávky na kreativní práci, na druhou stranu musím říct, že mi udělalo velkou radost zjištění, že k psaní přistupuju jako slavný spisovatel. 

Kéž by se to promítlo i do budoucího úspěchu knížky a měla bych se slavným spisovatelem jednou společné třeba množství prodaných výtisků. :)