GUEST POST: Nejčastější otázky o životě v Malajsii odpovídá Češka v Malajsii Lenka Gazdová

Na Malajsii je úžasné to, že levné jídlo je dostupné kdekoli a kdykoli. Nemáte čas připravovat ráno snídani? Cestou do práce se zastavíte na roti canai (placky s curry omáčkou), které se v základní verzi dají stále ještě koupit za 1 ringgit (RM - 5 Kč). Nechce se vám vařit oběd? Zajedete do nasi campur a najíte se také za 5 ringgitů, ale bez masa. Nestíháte vařit večeři nebo dostanete hlad o půlnoci? Zajedete si na nasi goreng chicken chop (smažená rýže s kuřecím řízkem) za 7 RM (35 Kč). Takže ano, pokud se vám v Malajsii nechce vařit, opravdu to dělat nemusíte, ale... Restaurace samozřejmě musejí vydělávat, takže pokud si uvaříte doma, budete to mít vždy levnější. Pro příklad: za 14 RM (70 Kč) koupím kuřecí maso a zeleninu, z nichž připravím 6 porcí jídla, za 20 RM (100 Kč) koupím rybu a zeleninu, z nichž připravím 4 porce jídla. Budete-li si dávat rybu v restauraci, zaplatíte za ni podle druhu od 7 RM (35 Kč) za 100 gramů. Matematika je to tedy velice jednoduchá - stravování venku stojí rozhodně víc, než když si uvaříte doma. Další věcí je kvalita stravování venku. Ano, i v Malajsii jsou restaurace, kde najdete chuťově vynikající jídla z kvalitních surovin, cena za ně ale opravdu nebude 5 RM. Malajská kuchyně je také hodně o smažených jídlech, spoustě oleje a cukru, glutamátech a různých umělých dochucovadlech. Vůbec se nedivím tomu, že spousta místních má problémy se žaludkem, cukrovkou a další. Sama se necítím dobře, když se během sezóny stravuji převážně venku.

Je v Asii opravdu tak levno, jak se říká? 

V Česku se nám ceny za jídlo nebo služby zdají nízké, nezapomeňte vzít ale v úvahu také příjmy. A ty jsou v Malajsii výrazně nižší než v Česku. Minimální mzda je 1 500 RM (7 500 Kč), průměrná 6 610 RM (33 050 Kč), medián 5 810 RM (23 240 Kč) - tolik oficiální údaje, vždy ale záleží na lokalitě a pozici. Reálně má většina lidí, které znám na ostrově Langkawi, kde žiju, měsíčně 1,5 – 5 tisíc ringgitů, přičemž vyšší částka už se týká manažerských pozic. 40 % domácností v Malajsii spadá do tzv. skupiny B40, tzn. měsíční příjem domácnosti je nižší než 4 850 RM (24 250 Kč) měsíčně, 40 % do skupiny M40, kde je měsíční příjem domácnosti mezi 4 850 až 10 960 RM (24 250 až 54 800 Kč) měsíčně a 20 % do skupiny T20, tzn. měsíční příjem domácnosti nad 10 960 RM (54 800 Kč) měsíčně. 

Momentálně mají důchod v Malajsii jen státní zaměstnanci. Nicméně se mluví o tom, že i státní zaměstnanci vzhledem ke stárnutí populace brzy přejdou do systému EPF, který existuje pro soukromý sektor. EPF je forma penzijního spoření, která je povinná pro všechny Malajsijce zaměstnané v soukromém sektoru. Zaměstnanci do 60 let odvádí do systému 11 %, zaměstnavatelé 12 nebo 13 % dle výše platu zaměstnance. Kdo by si chtěl spořit více, může si dobrovolně přidávat. Stanovený věk odchodu do důchodu je 60 let. V době odchodu do důchodu může zaměstnanec svůj EPF fond plně nebo částečně vybrat. Kámen úrazu tohoto systému je bohužel právě ve výběrech, protože výběry jsou povolené i při mimořádných okolnostech - v předchozích letech to bylo zejména kvůli covidu. Lidé možnosti samozřejmě využili, ze svých fondů vybrali peníze a nyní, pokud nevloží zpět mimořádné příspěvky, jsou jejich úspory příliš nízké na to, aby z nich v důchodu vyžili. 

Malajsijci neplatí zdravotní pojištění jako my v Česku. Zdravotní péče ve státních zařízeních je dotovaná a její kvalita tomu odpovídá. Víc jsem se o tom rozepsala ve svém seriálu o Malajsii na Facebooku, který můžete sledovat tady. Pokud nechcete do státní péče, můžete využít služby soukromých klinik a nemocnic. Na Langkawi máme třeba soukromé praktické doktory a zubaře. U obou je úroveň naopak taková, že si o tom v Česku můžeme nechat jen zdát. Pokud chtějí být Malajsijci krytí pro případy závažných nehod nebo onemocnění, mohou si uzavřít soukromé zdravotní pojištění od některé z komerčních pojišťoven. Produktů jsou v nabídce tisíce a dají se i kombinovat. Podle statistik má ale soukromé zdravotní pojištění pouze 33 % obyvatel, což tak nějak dokládá moje pozorování – spousta lidí tady bude raději v bolestech trpět doma, protože do státního zařízení nechtějí. Soukromé pojištění si ovšem taky platit nechtějí, a platit za soukromé doktory už vůbec ne. Já sama nejsem princezna, za pět let v Malajsii už jsem si zvykla na jednodušší život a určitou míru diskomfortu, ale ze státních zdravotnických zařízení se mi ježí chlupy hrůzou, takže si poctivě platím soukromé pojištění. Základní vychází v přepočtu na 300 Kč (60 RM), což nezruinuje ani lidi s nižším příjmem. Tím spíš nechápu, že někdo bude raději dobrovolně trpět, než aby se pojistil.