CO MI UDĚLALO RADOST

Známe se z Malajsie, kde jsme si hodně povídaly o dětech, výchově a školství, kterého jsme obě byly součástí. Když jsem se dozvěděla, že ona sama nechodila do školy, ale rodiče ji do šestnácti let vzdělávali doma, byla jsem překvapená. Vyprávěla jsem jí, že domškoláctví je po covidu v České republice docela trend, upsalo se k němu nebo o něm uvažuje několik mých známých. "Proč to těm dětem dělají?" zeptala se mě. Řekla jsem upřímně, že vlastně nevím, ale že si myslím, že primárně je za tím jakési okouzlení pramenící z oslavných článků o "odebrání dětí ze spárů zlého systému a dání jim svobody", přičemž rodiče moc nevidí pohled z druhé strany, totiž pocity svého dítěte vzdělávaného mimo školu. A určitě nevidí pohled svého dítěte coby dospělého, hodnotícího domškoláctví s odstupem času, a ještě třeba v momentě, kdy se samo stane rodičem. Děti s takovými zkušenostmi v Česku totiž teprve dospívají. Nechtěla by mi takový pohled poskytnout ona?, zeptala jsem se jí. Nebylo pro ni jednoduché kývnout na tento rozhovor. "Mojí mámě to zlomí srdce," vysvětlovala mi "myslela si, že domácím vzděláváním pro mě dělá to nejlepší na světě." Nakonec jsem se dohodly, že aby mohla být opravdu otevřená, uděláme rozhovor anonymní. A tady je.