KURÁTORSKÉ KLIKÁNÍ #78: Červenec 2025

👉 Červenec měl smutný začátek, když zemřela Klára Kolouchová. Přečetla jsem hodně věcí, co k tomu vyšly a bohužel i dost komentářů, které jsem si měla odpustit. Nejvíc jsem se dojala u vzpomínky na Kláru od Martiny Riebauerové a u dokumentu "K2: Vlastní cestou" Jany Počtové, která odvedla obrovský kus práce a ukazuje Kláru jako neskutečně silnou ženu. Ano, s vlastní cestou, ale taky s obrovským štěstím v podpoře lidí kolem, navzdory tomu, že ani oni její cestě často nerozuměli. (A jestli se v Česku neodpouští to první, tak kombinace obojího už vůbec.) Často jsem si u věcí, které jsem četla, pomyslela: "Kdyby mi někdo řekl, že už nemůžu/nesmím/neměla bych psát, protože mám 2 děti, jak bych reagovala?" - Nepřestala bych psát, ale: ale je to psaní, u kterého se nevystavuju nepříjemně vysokému riziku, že bych mohla umřít a nemohla bych se tím pádem věnovat svým dětem. Rozumím tomu, že riziko, že umřu dřív, než se postaví na vlastní nohy, je samozřejmě vždycky, jenom v horách o hodně větší než u stolu s počítačem a já prostě nevím, jestli bych do něj šla, protože... protože hory nezbožňuju ani zdaleka tak jako texty a knížky. S Klárou jsem v minulosti dělala 2 rozhovory a je mi to strašně líto.

👉 Samostatně sem dávám ještě tento rozhovor s Petrem Horkým. Dlouho jsem nečetla nic s tak dobrými otázkami a tak promyšlenými, niternými, dojemnými a respektujícími odpovědmi. Dojalo mě to stejně silně jako film. 

👉 A k tématu ještě příběh slavného burzovního makléře, co opustil pětičlennou rodinu, nechal ji nezajištěnou a odjel na Tahiti, protože chtěl malovat. Kdyby mu jeho risk nevyšel, byl by sobec. Ale protože vyšel - ten muž se jmenuje Paul Gaugin - jeho úspěch jeho riskování ospravedlní. Slyšela jsem ho v podcastu o roli rizika v našem morálním rozhodování. 

👉 Lena Dunham se po sedmi letech vrátila k samostatné televizní tvorbě, čímž mě donutila odložit praní a psaní, knihy a zasednout po delší době k Netflixu. Too Much má do pátého dílu nesnesitelnou hrdinku Jessicu, která se po drsném rozchodu odstěhuje z New Yorku do Londýna. Má to na můj vkus velké množství ulítlosti a drog, ale taky skvělé dialogy o lásce, vlastní hodnotě a existenci ve světě, který ženám neustále připomíná, aby se mírnily. (anglicky s českými titulky) 

👉 Na dny, kdy se zase budu ptát, proč něco psát, když je toho všude tolik (a když mám navíc pocit, že mi to vůbec nejde), si sem schovávám jedno pohlazení od spisovatelky Susan Cain. (anglicky)

👉 Ze stejného zdroje pochází i tohle zajímavé povídání o tom, jak se to stane, že z jediné rodiny vzejdou dvě nebo tři děti, které všechny dosáhnou světových úspěchů - a přitom každé třeba v úplně jiném oboru. (anglicky)

👉 Slibovala jsem, že tady nebudu opakovat věci z newsletteru, abyste měli důvod ho číst. Ale esej o stárnutí Jana Leslieho je prostě tak moc dobrá, že si nemůžu pomoct - kromě toho si postrčení k ještě víc čtenářům prostě zaslouží. (anglicky) 

👉 O Jižní Koreji, kde i děti musí dřít k smrti. (Z vlastní zkušenosti se sousedy z Malajsie dodávám: "A začíná to už v předškolním věku, kdy je potřeba absolvovat kromě školy tolik kroužků, aktivit a doučování, že po nich už zbývá jenom čas na to se trochu vyspat.) 

👉 Potřebujete teď hned lépe psát? Richardu Dobiášovi vykradli školení, a tak svůj návod, jak dobře psát, zveřejnit zdarma pro všechny. (Špatná zpráva: Přečíst si to nestačí, budete muset zkusit něco napsat a pak si to velmi přísně podle návodu editovat. Anebo si najmout copyeditora - mrk mrk 😀) 

👉 Během psaní tohoto textu mi volala maminka: "Peču muffiny." Doufám, že jsou to tyhle. (A já je ráno u editování budu snídat.)

Děkuju, že čtete, klikáte a píšete mi hezké vzkazy do e-mailu. 💙