OKAMŽIK RADOSTI: Ta úleva, když se vám zavřou všechna okna v počítači

Ačkoliv jsem si sem loni zapsala hezkou myšlenku o tom, že hromadu informací je potřeba vnímat ne jako nádobu, která se postupně plní a já ji musím vyprazdňovat, ale spíš jako plynoucí řeku, ve které se můžu smočit nebo si z ní něco vylovit a ostatní vodu nechat klidně odtéct, pravda je, že v reálu to umím jen částečně. Lovím evidentně moc intenzivně. Nebo intenzivněji, než si vzhledem ke všemu ostatnímu v životě můžu dovolit. Výčitky z hromady věcí kolem, kterým se nestíhám věnovat, se tím nezmenšují, spíš naopak. Tím, že jsem si je sama vybrala a čekají ve frontě, se ještě posiluje pocit, že mám morální povinnost je nějak zpracovat. Nejsilněji ho cítím ve chvíli, kdy počítač zavírám, ale kvůli těm otevřeným oknům ho nevypínám. Aha, dneska na žádné okno zase nedošlo. Tak třeba zítra.

A pak to jednou za čas přijde. Při práci se omylem ukliknu a všechna ta otevřená okna si zavřu. Na Macu navíc nějakým zvláštním grifem, že nejdou obnovit. Ne že bych po tom toužila. V tu chvíli mě totiž, jak jsem si včera uvědomila, nezavalí lítost z informací ani znalostí, které už nikdy nezpracuju. Obteče mě spíš úleva z toho, že nemusím. Protože teď už ani nemůžu.

Řekla bych vám, že pokud je okno tohoto blogu teď jedno z mnoha otevřených a cítíte paniku při pohledu na ta ostatní - nebo už mezi nimi kvůli přeplněnosti třeba ani nejde proklikávat - není nic jednoduššího než dočíst tenhle příspěvek a jedním kliknutím na křížek se všeho ostatního zbavit. Tuším ale, že to nebude fungovat stejně. Na tom pocitu, který popisuju, totiž není nejlepší to, že se udál. Ale že jsem si ho nezpůsobila záměrně (to bych totiž nedokázala). Že se prostě omylem stal. 

Měla jsem z toho čistého prohlížeče podobnou euforii, jako když ke konci roku držím v rukou zbrusu nový diář a začínám zase od začátku.