POCITOVKA Z PRÁZDNIN: "Co to jako bylo?"

Dívám se za těmito prázdninami a říkám si: "Co to jako bylo?"

Čas nejprve šíleně kvapil a pak se 20. července natáhl. Druhá půlka prázdnin, kterou jsem načala v nemocnici, mi pocitově trvala několik let. Jak se říká: i po čtyřicítce existují premiéry, jen už nebývají tak radostné jako ty v první polovině života.

Zdánlivě to nesouvisí, ale před pár dny jsem u plaveckého bazénu viděla maminku s malým miminkem, které strašně křičelo. Musela ho vytáhnout z kočárku, sednout si s ním na lavičku, nakojit ho a pak s ním obcházet lavičku a houpat a houpat. Napadlo mě, jak jsem ráda, že už mám tuhle etapu mateřství za sebou. A nejen proto, že chytit teď do náručí dítě a za chůze ho houpat mi přijde jako superschopnost na úrovni Wonder Woman. Můžu se už aspoň trochu soustředit sama na sebe. A přitom vlastně vůbec. Čím mě tatáž scéna rovnou vystrašila. To jde pak tak rychle, že sotva děti přestanou být závislé na mně, já začnu být na nich? Vždyť v tom koleni mi křuplo, jako by se zlomila suchá větev. Ve třiačtyřiceti?!

Moje kamarádka mi před pár dny vyprávěla, jak byla na dovolené se svou pubertální dcerou a synem. Jednou ležela u bazénu, když zdálky uviděla dceru, jak flirtuje s plavčíkem, a najednou se skoro rozeštkala. Uvědomila si, že jí bude pětačtyřicet a že tuhle letní bezstarost už má nejspíš navždy za sebou. "Víš, že už mě nečeká žádná tahle pubertální letní láska? Co hůř - že už se třeba vůbec nikdy bláznivě nezamiluju?!" vyprávěla mi. A pak dodala: "A že mi ještě děti musej pomáhat vstát z lehátka, protože mi zatuhla záda?"

Můj kamarád, když jsem mu vyprávěla rodičovské výčitky, že jsem letos nikam nevzala své děti, se mě snažil uklidnit větou: "Ale kluci si nebudou pamatovat prázdniny 2026 jako ty, kdy nejeli vlakem do Kodaně." V tu chvíli jsem si uvědomila, že to je pravda. Jenže kupodivu vlastně nejde až tolik o děti. Já si je tak budu pamatovat! Jako ty, kdy jsem zase neudělala ani jeden výlet, co jsem měla v hlavě. Kdy jsem si ani jednou nebyla zahrát tenis. Kdy jsem propásla zatmění slunce, protože jsem nebyla schopná vylézt schody, abych se na něj podívala. Padající perseidy! Kdy jsem nepila kafe v Arnoldově vile. Letošní prázdniny ve mně zůstanou jako ty, kdy jsem toho hodně propásla. Ano, zase jsem měla dost času dodělávat knížky, z čehož mám radost. Ale pořád je mi to trochu líto. Obzvlášť ve dnech jako tenhle, kdy je pod mrakem, prší, mám na sobě tlusté ponožky a je jasné, že léto je prostě pryč. Že už ho nedoženu – ani já, co si myslí, že dožene skoro všecko?! 

Co ale na těchto prázdninách bylo hezké, je, že naprosto všední věci získaly mimořádný význam.

• Vyjít doma schody.
• Uvařit si čaj a odvézt si ho na taburetu na kolečkách ke stolu.
• Ten pán z PPL, který, když jsem mu dole otevřela a on mě uviděl s berlemi, řekl: "Proboha, to jste mi měla říct, že jste o berlích, já bych vám ho vynesl až nahoru." A pak se mnou i s mojí krabicí doopravdy vlezl do výtahu a donesl mi ji až do obýváku.
• Když jsem se na lehátku u fyzioterapeuta měla otočit na břicho a musela jsem nejprve vymyslet "jak", načež jsem to pak po měsíci, co jsem na břiše neležela, úspěšně provedla. 
• Když jsem zjistila, že nejlepší lék na pomalu ubíhající čas je otevřít domov a pozvat si do něj tolik dětí, kolik se jich jen vejde.
• Když jsem došla z gauče před dům na lavičku.
• Anebo když jsem po čtyřech týdnech znovu sedla za volant, abych ujela 1,3 kilometru do dětské herny. V ten moment mi připadalo, jako bych se po strašně dlouhé době ve vodě, kde mi někdo držel hlavu a zatlačoval mě ke dnu, konečně vynořila nad hladinu a pořádně se nadechla.

Pozor – klišé alert! Před dvěma měsíci jsem to všechno brala jako samozřejmost a vůbec jsem svému tělu nebyla vděčná. Akorát jsem ho drtila, zrychlovala a nadávala si, že bych měla být aktivnější. Rychlejší. Teď si to aspoň uvědomuju.

A k tomu spoustu jiných věcí.

• Kolikrát doma úplně bezmyšlenkovitě vstanu, když se ozve: "Mami?" Anebo: "Mami, nepodala bys mi?" Anebo: "Jana?"
• Jak jsem navzdory úrazu, který se mi stal při sportu, vděčná, že sportuju. Došlo mi, že naběhané kilometry a každé patro schodů, které jsem kdy vyšla, se paradoxně nejvíc počítají ve chvíli, kdy skoro chodit nemůžu, ale potřebuju se silnýma rukama opřít o berle a unést na nich několik stovek metrů svoje šedesátikilové tělo. Dělalo by se mi to všechno o dost hůř, kdybych měla dvacet kilo navíc.
• Jakou mám nejlepší mámu.
• Jak se snažím nebýt křehká, ale když na lámání kostí a chrupavek dojde, ocením, když někdo vidí, že doopravdy křehká jsem, klekne si na kolena a pomůže mi.
• Že když se řekne "drž se", nemusí to znít tak hloupě, jak to působí. Protože člověk si sice může představit, že visí za prsteníček na větvi nad propastí, ale já už vím, že se můžu držet i úplně doslova. Třeba tak, že si jednou rukou chytnu tu druhou.

Často jsem se v životě vystavovala nejen mírnému, ale i extrémnímu nepohodlí. Člověk tak nějak cítí, že jím proudí život naplno. Teď to mám taky. Jen kulisy jsou jiné. A hrozně dlouho se nemění - sic! Ale asi se to vyplatí. Abych to rychle nevyhnala z hlavy, ale měla čas na věcmi přemýšlet, uvědomit si je. Zrovna v tomhle jsem teda měla pocit, že jsem celkem dobrá, ale asi ne-e. 

A taky abych měla čas porazit strachy.

Můj největší je momentálně ten, že jak jsem tento týden sundala ortézu, nevím, jak moc můžu s kolenem vůbec žít, abych mu nějak neublížila. Teoreticky bych už na berlích mohla přiložit nohu k druhé, jenom na levou ještě nedávat váhu, ale já stejně raději držím celou nohu nataženou a "nesu" ji před sebou jako nějaký poklad. Koleno ohnu jenom přes bolest. Jak můžu moc? Mírně, nebo víc? – Víc, ale do extrému už? ještě? nejdu. Bojím! 

Všichni kolem mi říkají, že takové zranění člověka změní. To nevím, zatím pořád nechodím. A tak si uvědomuju spíš věci, co měnit nechci. Dál chci být tenhle hyperaktivní typ, kterého nabíjí pohyb, akce, když se věci dějí a děje se jich hodně. A taky chci běhat. Já chci tak strašně moc běžet, že jsem si to normálně napsala do to-do listu věcí, co chci stihnout do Vánoc.

Protože když nevyšel prázdninový, samozřejmě už mám nový - i s místem na odškrtávání. Protože i tohle chci - zažívat, dělat si fajfky a mít pocit, že jsem život neproseděla. 

Na prvním místě v něm je: Do Vánoc doběhnout autobus.

Aspoň těch sedmdesát metrů, o které mi před chvílí ujel. Zase jsem si ale mohla sednout na lavičku a do sešitu, co nosím v batohu na zádech, zapsat pár těchto chaotických myšlenek.