VÝPISKY Z KNIH

Tyto pasáže mě zaujaly v knihách a v časopisech, které čtu a blog je ideální místo, kde je mít všechny pěkně pohromadě.


"Tomáš si říkal: milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě vášně nejen rozdílné, ale téměř protikladné. Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen, ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě.)"
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Matka vysvětlovala  Tereze neustále, že být matkou znamená všechno obětovat. Její slova zněla přesvědčivě, protože byl za nimi prožitek ženy, která ztratila všechno kvůli svému dítěti. Tereza poslouchá a věří, že největší hodnotou života je mateřství a že mateřství je veliká oběť. Je-li mateřství ztělesněnou Obětí, pak úděl dcery znamená Dluh, který nelze nikdy splatit."
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Kdo je v cizině, jde v prázdném prostoru vysoko nad zemí bez záchranné sítě, kterou člověku poskytuje jeho vlastní země, kde má rodinu, kolegy, přátele  a snadno se domluví jazykem, který zná od dětství. "
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Proč by se vlastně měla stýskat s Čechy? Co ji s nimi spojuje? Krajina? Kdyby měl každý z nich říci, co si představuje pod jménem Čechy, obrazy, které by jim vystupovaly před očima, by byly docela nestejnorodé a netvořily by žádnou jednotu. Anebo kultura? Ale co to je? Hudba? Dvořák a Janáček? Ano. Ale co když Čech nemá pro hudbu smysl? Podstate česštví se rázem rozplyne. Anebo velcí mužové? Jan Hus? Nidko z tamtěch lidí nečetl ani řádku z jeho knih. Jediné, čemu byli s to svorně rozumět, byly plameny, sláva plamentů, v nichž uhořel jako kacíř na hranici, sláva popele, v který se proměnil, takže podstate češství, říká si Sabina, je pro ně právě jen popel, nic víc. Ty lidi spojuje jen jejich porážka a výčitky, které adrsují jeden druhému. "
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Evropská krása měla vždycky intencionální ráz. Byl tu estetický záměr a dlouhodobý plán, podle něhož člověk během celých desetiletí budoval gotickou katedrálu anebo renesanční město. Krása New Yorku má úplně jiný základ. Je to neintencionální krása. Vznikla bez lidského úmyslu asi jako krápníková jeskyně. Tvary, samy o sobě ošklivé, se dostávají náhodou, bez plánu, do tak neuvěřitelných sousedství, že zazáří zázračnou poezií."
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Když je společnost bohatá, lidi nemusí pracovat rukama a věnují se duševní činnosti. Je čím dál víc univerzit a čím dál víc studentů. Aby mohli studenti absolvovat, musí si vymyslit témata diplomních prací. Témat je nekonečné množství, protože o všem na světě je možné napsat pojednání. Popsané listy papíru se vrší do archivů, které jsou smutnější než hřbitov, protože do nich nikdo nevstoupí ani na Svátek mrtvých. Kultura zaniká v množství produkce, v lavině písmen, v šílenství kvantity."
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Pro Sabinu žít v pravdě, nelhat sobě ani jiným, je možné jen za předpokladu, že žijeme bez publika. Be chvíli, kdy našemu jednání někdo přihlíží, přizpůsobujeme se chtě nechtě jeho očím, které nás pozorují, a nic už není pravda z toho, co děláme. Mít publikum, myslit na publikum, to znamená žít ve lži. Sabina opovrhuje literaturou, kde autoři prozrazují na sebe i na své přátele všechny intimity. Člověk, který ztratí svou intimitu, ztratí vše, myslí si Sabina. A člověk, který se jí zbavuje dobrovolně, je monstrum."
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Snad jeho hluboká nedůvěra k lidem (jeho pochyba o tom, že mají právo o něm rozhodovat a soudit ho) se podílela už na jeho volbě povolání, které vylučovalo, aby byl vystaven publiku. Člověk, který si zvolí například dráhu politika, učiní dobrovolně publikum svým soudcem s naivní netajenou vírou, že si získá jeho přízeň. Eventuální nesouhlas davu ho povzbuzuje k ještě větším výkonům, stejně jako Tomáše podněcovala obtížnost diagnózy. Lékař (na rozdíl od politika nebo herce) je souze jen svými pacienty a nejbližšími kolegy, tedy mezi čtyřmi stěnami a z očí do očí. Na pohledy těch, kteří ho soudí, může odpovědět ve stejnou schvíli svým vlastním pohledem, vysvětlit se nebo obhájit. "
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Sedíte-li tváří v tvář někomu, kdo je milý, uctivý, zdvořilý, je velmi těžko si neustále uvědomovat, že nic z toho, co říká, není pravda, že nic není myšleno upřímně. Nevěřit (ustavičně a systematicky, bez chvíle zaváhání), si vyžaduje obrovského úsilí a také tréninku."
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Vzpomněl si na známý mýtus z Platonova Symposia: lidé byli nejdřív hermafrodité a Bůh je rozpoltil na dvě půlky, které od té doby bloudí světem a hledají se. Láska je touha po ztracené půl nás samých."
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Všichni potřebujeme, aby se na nás někdo díval. Bylo by nás možno rozdělit do čtyř kategorií podle toho, pod jakým typem pohledu chceme žít. První kategorie touží po pohledu nekonečného množství anonymních očí, jinak řečeno, po pohledu publika. Druhou kategorii tvoří ti, kteří potřebují k životu pohledy mnoha jim známých očí. Jsou to neúnavní pořadatelé koktejlů a večeří. Jsou šťastnější než lidé první kategorie, kteří když ztratí publikum, mají pocit, že v sále jejich života zhasla světla. Skoro každému z nich se to jednou stane. Lidé druhé kategorie si naproti tomu ten pohled vždycky obstarají. Potom je třetí kategorie těch, kteří potřebují být na očích milovaného člověka. Jejich situace je stejně nebezpečná jako situace lidí první kategorie. Jednou se oči milovaného člověka zavřou a v sále bude tma. A pak je tu ještě čtvrtá kategorie, nejvzácnější, těch, kteří žijí pod imaginárním pohledem nepřítomných lidí. To jsou snílci. "
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Tereza v sobě náhle objevila obraz venkova, který v zní zanechaly vzpomínky z četby nebo její předkové: svět pospolitosti, v němž tvoří všichni jakousi velkou rodinu spojenou společnými zájmy a zvyklostmi: každou neděli pobožnost v kostele, hospoda, kde se scházejí chlapi bez žen, a sál v téže hospodě, kde v sobotu hraje kapela a celá ves tančí."
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"Hned na začátku Genesis je psáno, že Bůh stvořil člověka, aby mu svěřil vládu nad ptactvem, rybami i živočichy. Ovšem Genesis sepsal člověk a nikoliv kůň. Není žádná jistota, že Bůh svěřil opravdu člověku vládu nad jinými bytostmi. Spíš se zdá, že si člověk vymyslil Boha, aby z vlády, kterou si uzurpoval nad krávou a koněm, učinil svatou věc. Ano, právo zabít jelena či krávu je to jediné, na čem se celé lidstvo bratrsky shoduje i během těch nejkrvavějších válek. To právo nám připadá samozřejmé, protože na vrcholu hierarchie se nalézáme my. Ale stačilo by, že by do hry vstoupil někdo třetí, třeba návštěvník z jiné planety, jehož Bůh řekl: "Budeš panovat nad tvory všech ostatních hvězd", a celá samozřejmost Genesis se stane rázem problematická. Člově zapřažený do vozu Marťanem, eventuelně opékaný na rožni bytostí z Mléčné dráhy, si pak možná vzpomene na telecí kotletu, kterou byl zvklý krájen na svém talíři, a omluví se (pozdě) krávě." 
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

"V lásce stejně jako v politice děláme své nejcennější zkušenosti teprve v okamžiku, kdy už je pozdě, kdy už nám k ničemu nejsou. Nejdůležitější rozhodnutí, která určila náš život, jsme dělali v mládí, ve chvíli, kdy jsme naprosto nebyli schopni dohlédnout jejich důsledky."
Milan Kundera, Nesnesitelná lehkost bytí

" Samuel Johnson: Strávil jsem téměř padesát pět let samým odhodláváním. Kam až má paměť sahá, neustále jsem vytvářel schémata lepšího života. Neudělal jsem nic. Jelikož čas k činům se krátí, vyvstává nyní nutnost konečně konat. Bože, prosím dej, ať se rozhodnu správně a budu věren svým předsevzetím."
                                                                                                                 Gretchen Rubin, Projekt štěstí


" Jelikož peníze zajišťují neustálý přísun přepychu a vymožeností, často si jich přestaneme vážit. Navíc okamžitě uspokojení potřeb neumožňuje cítit radostné očekávání. Skrblit, odkládat si, snít, plánovat doufat - všechna tahle stadia pocit štěstí zvyšují."
                                                                                                              Gretchen Rubin, Projekt štěstí


" Základní atribuční chyba je pojem, podle něhož máme tendenci vnímat činy lidí jako odraz jejich charakteru a přehlížet působení okolností, které jejich chování ovlivňuje - zatíme u sebe situaci zohledňujeme. Když během filmu zazvoní mobilní telefon někomu jinému, považujeme dotyčného za bezohledného burana, pokud však telefon zazvoní nám, pak je to proto, že musíme být nezbytně k zastižení, kdyby nám snad zavolala paní na hlídání."
                                                                                                               Gretchen Rubin, Projekt štěstí


" Jaký je vztah mezi altruismem a štěstím? Někteří lidé tvrdí, že dělat dobré skutky přináší dobrý pocit, proto žádný skutek nemůže být ryze altruistický, jelikož tím, že jednáme ve prospěch druhých, přinášíme potěšení sami sobě."
                                                                                                               Gretchen Rubin, Projekt štěstí


" Předpoklad, že být šťastný je nesobecké a šťastný sobecké, je naprosto mylný. Je mnohem nesobečtější chovat se šťastně. Vyžaduje to energii, velkorysost a disciplínu, když má být člověk ustavičně dobře naladěný, přesto každý bere usměvavé lidi jako samozřejmost. Nikdo se nezajímá o jejich city ani se nesnaží je povzbuzovat. Jako by si takový člověk měl vystačit sám - slouží ostatním jako vrba. A protože to vypadá, že štěstí se dostaví jaksi samočinně bez námahy, dotyčný obvykle nesklidí ani zásluhy."                                                                            
                                                                                                               Gretchen Rubin, Projekt štěstí


"Když jsem však začala plnit své předsevzetí a snažila se víc chválit, pochopila jsem, kolik štěstí od těchto "radostiplných" lidí čerpám - a kolik úsilí je musí stát, aby byli stále v dobré náladě a chovali se pozitivně. "Být zasmušilý je jednoduché, veselý těžké." My mrzouti odčerpáváme energii a radost těm dobře naladěným. Spoléháme na ně, že nás svou pohodou rozveselí a utlumí naše roztrpčení a úzkosti. Zároveň nás temnějších stránky lidské povahy občas nutí se pokusit jejich slunnou náladou otřást a vyvést tyhle radostné lidičky z jejich mlhy iluzí, aby konečně viděli, že hra je hloupá, peníze zbytečně vyhozené a setkání ztráta času. Místo abychom jejich radost chránili, snažíme se ji zadusit. Proč?" 
                                                                                                               Gretchen Rubin, Projekt štěstí


" Výraz "jsem špatná matka" slýchám i od jiných amerických matek. Stalo se z toho něco jako verbální tik. Emily opakuje "jsem špatný matka" tak často, že ačkoliv to zní negativně, pochopila jsem, že jí její výrok nejspíš připadá svým způsobem konejšivý. Pro americké matky je vina citová daň, kterou platíme za to, že chodíme do práce, nekupujeme bio zeleninu nebo usazujeme děti k televizi, abychom mohly surfovat po internetu či uvařit večeři. Když se cítíme provinile, je to pro nás snazší. Nechováme se pouze sobecky. "Zaplatily" jsme za svá pochybení." 

                                                    Pamela Druckerman, A dost!


" Brzy jsem si všimla, že francouzské a anglické dětské knížky a písničky se neliší jenom jazykem. Často obsahují i zcela jiné příběhy a morální poselství. V amerických knížkách je obvykle nějaký problém, snaha vyřešit ten problém a v závěru uspokojivé rozuzlení. Lžíce by chtěla být vidlička nebo nůž, ale nakonec si uvědomí, jak báječné je být lžíce. Kluk, který nedovolí jiným dětem hrát si na jeho pískovišti, je nakonec vyhnán z pískoviště sám a uvědomí si, že všechny děti by si měly hrát společně. Někdo dostane lekci a vede pak lepší život. V anglofonním světě má každý problém řešení a štěstí čeká už na rohem. Francouzské knížky, které jsem Fazolce četla, začínaly s podobnou strukturou. Vyskytl se problém a postavy se snaží ten problém překonat. Ale zříkda se jim to podaří na delší dobu. Kniha často končí tím, že protagonista stojí před úplně stejným problémem. Málokdy dojde k osobní proměně, kdy se všichni poučí a vyzrají."                        

                                                                                                                  Pamela Druckerman, A dost!


" Existují strukturní důvody, proč se Francouzky zdají klidnější než Američanky. Mají každoročně zhruba o jedenadvacet dní volna víc. Francie se zdaleka neohání takovou feministickou rétorikou, ale má mnohem víc opatření, které matkám usnadňují fungování v pracovním procesu. Existuje zde státem placená mateřská dovolená (v USA nikoli), dotované chůvy a créche, od tří lety věku dítěte předškolní zařízení zdarma pro všechny a myriáda daňových úlev a přídavků na děti. Nic z toho nezajišťuje rovnoprávnost mezi muži a ženami. Ale Francouzkám to umožňuje mít jak děti, tak kariéru." 
    Pamela Druckerman, A dost!


" Je velmi těžké odhadnout, kde leží ty správné hranice. Co když tím, že nutím Lea zůstávat v ohrádce nebo na pískovišti, znemožním, aby jednou vynalezl lék proti rakovině? Kde končí svobodné vyjádření jeho osobnosti a začíná nesmyslné, nevhodné chování? Když dovoluju dětem, aby se zastavily u každé kanálové mřížky, na kterou cestou narazíme, a podrobně ji prozkoumaly, dopřávám jim potěšení, nebo z nich dělám spratky?" 
    Pamela Druckerman, A dost!


" Všichni toužíme po přijetí, proto nám na tom, jak nás druzí vidí, tolik záleží. A to je další důležitý úhled pohledu. Ten, ze kterého nás vidí ostatní. Jenže ani ten není objektivní. Ty mě sice nějak vnímáš a máš ze mne nějaký pocit. Jiný člověk mě zase, třeba i ve stejné situaci, může vnímat a hodnotit úplně odlišně, ale ani to nejsem já. Nevidí do mne a ne vždy pozná, když jsem upřímný a kdy ne, co přesně si myslím a co prožívám. To lze jen vycítit nebo časem vypozorovat, ale nikdy to nevíš jistě. Navíc když se někoho ptáme, co si o nás myslí, většinou tu pravdu vůbec slyšet nechceme. Spíš očekáváme, že nám potvrdí náš vlastní názor."
                                                    Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel


" Podle mě totiž lidé, kteří trvají na svých názorech a ze zásady je nemění, milují často víc sami sebe než pravdu. Protože pravda znamená hledání. A pokud se ji snažíš najít, ocitneš se občas ve slepé uličce. Pak ti nezbývá než vycouvat. Někdy se musíš vrátit i hodně daleko. Ona totiž správná cesta nemusí vždy vést jenom dopředu." 
Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel


" Víš, proč má Pán Bůh rád ateisty? Protože ho s ničím neotravují." 
Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel


" Jednoho dne se vydali na cestu muž se synem a s oslíkem. Po chvíli potkali skupinku lidí, a když je míjeli, zaslechli, jak si říkají: "Ti jsou ale hloupí, vedou osla, a ani jeden se na něm nesveze." Muž tedy vysadil syna na oslíka a šli dál. Zanedlouho je míjeli další lidé a ti viděli věc jinak. "Co je to za pořádky, mladý se veze a starý jde pěšky? Taková nevychovanost." Takže syn raději uvolnil místo otci a pokračovali v cestě. Potom potkali další skupinku a ta se zase pohorošovala na bezohledností otce. Jak může nechat toho chudáka malého kluka klopýtat pěšky a sám se vést jako paša? Takže muž vysadil synka k sobě a dál jeli na oslíkovi společně. Samozřejmě potakli další lidi a ti si zase šeptali, jaká je to krutost k ubohému zvířeti. Vždyť pod tíhou bzry klesne a bude po něm. Muž se synem tedy z oslíka slezli a muž si naložil osla na záda. Syn otce podpíral a takto namáhavě putovali dál. Netrvalo dlouho a potkali další lidi. No, a ti se jim vysmáli. "Vy jste ale hlupáci, místo abyste si sedli na osla, tak ho nesete?" To je myslím, dost poučný příběh. Lidi ti moc rádi poradí, co máš dělat. Na každém rohu potkáš specialistku, který ti poradí, jak máš žít."
Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel


" Postelové myšlenky považuju za nejkvalitnější. Vznikají totiž v horizontální poloze, kdy jsou srdce a mozek na stejné úrovni. To znamená, že náš rozum nemá navrch nad našimi city. Zatímco když sedíme nebo stojíme, srdce prohrává. Takže podle mě jsou naše myšlenky správně vyvážené jedině vleže."
Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel


" Možná není pravda, že hendikepovaní, nemocní, slabí a chudí potřebují nás zdravé, silné a bohaté. Co když jsme to my, kdo potřebujeme je? Abychom se také mohli projevit jako lidi. Nepleteme si třeba Boží trest s Božím testem? Není to třeba zkouška, nakolik jsem skutečně člověkem? V těchto situacích mohu přece nejlépe projevit svou lidskost."
Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel


" Bůhvíproč máme tu dětinskou tendenci zbavovat se vlastní zodpovědnosti. Mám na mysli takové názory jako: Mám smůlu na ženské. Nebo: Já měl vždycky smůlu na kamarády ... Copak nám ty životní partnery a kamarády někdo přiděluje? Přece si je vybíráme sami. Tak jakápak smůla? Jakýpak osud? Vždyť jsou to všechno jen důsledky našich chybných rozhodnutí a činů."
Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel


" Někde jsem slyšel dobré vystižení rozdílu mezi nebem a peklem. V pekle prý vaří vynikající polívku, ale protože tam mají strašně dlouhé lžíce, člověku se nikdy nepodaří donést tu dobrotu do úst. No, a v nebi vaří stejně dobře, ale lidi se tam těmi dlouhými lžícemi navzájem krmí. Štěstí je takhle jednoduché.  ... Takže pokud toužíem po štěstí, měli bychom se pouštět především do věcí, které udělají radost druhým. Dělejme pro druhé dobré věci a ono se nám to bude vracet."
Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková, Postel, hospoda, kostel


" Nikdy předtím neslyšel nic tak krásného jako její hlas. Mluvila, ale nepřestávala se smát. A když se skutečně zasmála, Oveho napadlo, že právě tak by se určitě smály bublinky šampaňského. Nevěděl, o čem by měl mluvit, aby nevypadal nevzdělaně a hloupě, ale ukázalo se, že to nevadí. Ráda povídala a Ove rád mlčel. Později usoudit, že pokud se o lidech říká, že se vzájemně doplňují, musí to vypadat nějak takhle."
                                        Fredrik Backman, Muž jménem Ove


" Někoho milovat je jako nastěhovat se do domu," říkávala Sonja. "Zpočátku je člověk zamilovaný do novoty, každé ráno se pozastaví nad zázrakme, že je to skutečně jeho, jako by se strachoval, že k němu každou chvíli někdo vtrhne a oznámí: Došlo k obrovskému omylu, nikdy jste neměl žít tak pěkně. Během let ale oprýská fasáda, dřevo se tu a tam rozklíží. A člověk svůj dům nemiluje pro jeho dokonalost, ale právě proto, že dokonalý vůbec není. Naučí se znát všechy rohy a zkoutí. Jak to udělat, aby mu nezamrzl klíč v zámku. Která prkna v podlaze se prohnout, když se na ně postaví, a jak otevřít dveře od skříně, aby neskřípaly. Všechna tahle malá tajemství totiž dělají domov." 
Fredrik Backman, Muž jménem Ove


Reading is one of the main things to do. Reading is everything. Reading makes me feel I've accomplished something, learned something, become a better person. Reading makes me smarter. Reading gives me something to talk about later on. Reading is the unbelievably healthy way my attention deficit disorder medicates itself. Reading is escape, and the opposite of escape, it's a way to make contact with reality after a day of making things up, and it's a way of making contact with someone else's imagination after a day that's all too real. Reading is grist. Reading is bliss."
                                                                                              Nora Ephron, I Feel Bad About My Neck 


Anyway, the point is, I don't know why so much nonsense about age is written - although I can certainly understand that no one really wants to read anything that says aging sucks. We are a generation that has learned to believe we can do something about almost everything. We are active - hell, we are proactive. We are positive thinkers. We have the power. We will take any suggestion seriously. If a pill will help, we will take it. It being in the Zone will help, we will enter the Zone. When we hear about the latest ludicrously expensive face cream that is alleged to turn back the clock, we will go out and buy it even thought we know that the last five face creams we fell for were completely ineffectual. We will do crossword puzzles to ward off Alzheimer's and eat six almonds a day to ward off cancer, we will can ourselves to find whatever can be nipped in the bud. We are in control. Behind the wheel. On the cutting edge. We make lists. We seek out options. We surf the net. But there are some things that are absolutely, definitively, entirely uncontrollable. Death. 
Nora Ephron, I Feel Bad About My Neck


And how about we all agree that we don't need to slap a warning label on the page any time we show form of "alternative" beauty? The "plus - size" label sends an us-ves. - them message: These are the special magical plus - size ladies who are still lovable and beautiful - despite their size. Why create categories for women's bodies? "Plus - size" is a pointless term that implies anything above a certain size is different and wrong.
Amy Schumer, The Girl With The Lowe Back Tattoo


" If I'm going to Australia or Zambia, people tell me how exciting it is, yet if I'm traveling anywhere in the Unites States, they sympathize and say how tiring it must be. In fact, there are many unique satisfactions here. One is that Americans seem to outstrip every nation for hope. Perhaps because so many of us came in flight from something worse, or rose from poverty here, or absorbed the fact and fiction of the "land of opportunity", or just because optimism itself is contagious - whatever the reason, hopefulness is what I miss the most when I'm not here. It's the thing that makes me glad to come home. After all, hope is a form of planning."
Gloria Steinhem, On The Road


"For instance, Americans are supposed to cherish freedom, yet we imprison a bigger percentage of our people than any other country in the world. I talk to students who are graduating in crippling debt, yet don't connect this to state legislatures that are building prisons we don't need instead of schools we do need, and then spending an average of fifty thousand dollars a year per prisoner and way less per student. I love the entrepreneurial spirit of people who start a high - tech company or hot dog stand, but our income and wealth gaps are the biggest in the developed world."
                                                                                                               Gloria Steinhem, On The Road


Chuck Palahniuk v Respektu (10/2016)
Používáte Facebook nebo jinou síť a aplikaci? Ne. Mám na to lidi. Strašně to rozptyluje pozornost.
Nejste zvědavý, co to je za formu komunikace? Jen píšu pracovní e-maily. Nezajímá mě to a není to zdravé. Existuje spisovatel s indiánskými kořeny, jmenuje se Sherman Alexie, a ten ostatním autorům říká: První pravidlo je, nikdy si sebe sami negooglujte. Jeho druhé pravidlo je: Teď, když jste si sami sebe vygooglovali, už to nikdy znovu nedělejte. Najdete se jen v různých manipulacích podle toho, jestli vás lidé mají nebo, nemají rádi. Pod kontrolou jejich názorů. K čemu je to dobré vědět? Mně je to jedno.  
                                                                                                              Respekt

Neposlouchej, když dospělí říkají: "Jednou ti to dojde." Nikdy nepochopíš, jaký mají všechny ohromné záhady Života, Vesmíru a vůbec smysl, rozhodně ne v dohledné době, ani jednou ... Tvůj život ale i tak půjde dál - aniž bys "smyslu toho všeho" porozuměl. Smysl se nedá najít, smysl se musí vložit. Pochopíš, že jak budeš dospívat a někým se staneš a vlastně po celý život, budeš také mít možnost obdařit vlastní existenci smyslem. Chápání se vyvíjí a nikdy není u konci." 
                                                                               Robert Fulghum, Poprask v sýrové uličce


What most of us think of when we think of passion is a sudden, all-at-once discovery - that first bite of sole meuniere bringing with the certainty of the years you'll spend in the kitchen ... slipping into the water at your first swim meet and getting out with the foreknowledge that you'll one day be an Olympian ... getting to the end of The Catcher in the Rye and realizing you're destined to be a writer. But a first encounter with what might eventually lead to a lifelong passion is exactly that - just the opening scene in a much longer, less dramatic narrative. To the thirty - something on Reddit with a "fleeting interest in everything" and "no career direction," here's what science has to say: passion for your work is a little bit of discovery, followed by a lot of development, and then a lifetime of keeping. 
Angela Duckworth, GRIT  


" For example, deliberate practice is how Benjamin Franklin described improving his writing. In this autobiography, Franklin describes collection the very best essays in his favorite magazine, the Spectator. He read and reread them, taking notes, and then he hid the originals in a drawer. Next, Franklin rewrote the essays. "Then I compared my Spectator with the original, discovered some of my faults, and corrected them." Like the modern - day experts Ericsson studies, Franklin zeroed in on specific weakness and drilled them relentlessly.
Angela Duckworth, GRIT  


" On one hand, human beings seek pleasure because, by and large, the things that bring us pleasure are those that increase our chances of survival. If our ancestors hadn't craved food and sex, for example, they wouldn't have lived very long or had many offspring. To some extent, all of us are, as Freud put it, driven by the "pleasure principle".
Angela Duckworth, GRIT 


" Three bricklayers are asked: "What are you doing?
The first one says: "I am laying bricks."
The second one says: "I am building a church."
The third one says: "I am building the house of God."
The first bricklayer has a job. The second has a career. The third has a calling.
Angela Duckworth, GRIT 


" In our family, we live by the Hard Thing Rule. It has three parts. The first is that everyone - including Mom and Dad - has to do a hard thing. A hard thing is something that requires daily deliberate pratice. I've told my kids that psychological research is my hard thing, but I also practice yoga. Dad tries to get better and better at being a real estate deleloper and he does the same with running. My oldest daughter, Amanda, has chosen playing the piano as her hard thing. She did ballet for year, but later quit. So did Lucy. This brings me to the second part of the Hard Thing Rule: You can quit. But you can't quit until the season is over, the tuiton payment is up, or some other "natural" stopping point has arrived. You must, at least for the interval to which you've committed yourself, finish whatever you begin. In other words, you can't quit on a day whne your teacher yells at you, or you lose a race, or you have to miss a sleepover because of a recital the next morning. You can't quit on a bad day. And, finally, the Hard Thing Rule states that you get to pick your hard thing. Nobody picks it for you because, after all, it would make no sense to do a hard thing you're not even vaguely interested in. Even the decision to try ballet came after a discussion of various other classes my daughters could have chosen instead.
Angela Duckworth, GRIT