CO MI UDĚLALO RADOST

V únoru se nevešly dvě věci, další stále čekají v řadě na vydání. Taky proto je pech být psavec na volné noze, protože dokud vám je někde nevydají, samozřejmě vám nikdo nic nezaplatí. Pozvolna tak směřuju k tomu, o čem jsem psala tady, totiž neupínat se do budoucna k psaní jako k hlavní pracovní činnosti a nechat si ho víc pro radost z tvorby. A občas radost z toho, že člověk někde zahlédne své jméno. Nebo že mu někdo napíše z vlaku Brno - Bratislava, kde našel starý časopis: "Sedím ve vlaku a čtu tvůj článek." Děkuju, Soni! :) A tady slíbené.

Často beru Benjamína a Olivera někam do pekárny, kavárny nebo do restaurací. Milují pečivo, croissanty a sušenky; já zase kafe z venku a možnost ukázat jim jiná prostředí.    

Dneska je to rok, co jsme v Kuala Lumpur vyšli z hotelové karantény a začali žít v Malajsii. Někdy mi připadá, že to odpovídá, jindy se mi zdá, že jsme tady pár měsíců. K druhému pocitu asi výrazně přispěla dlouhá uzávěrka Malajsie, neměnnost počasí a taky fakt, že dny a noci jsou tady celý rok stejně dlouhé. Sluníčko vychází kolem sedmé a zapadá kolem sedmé od prvního ledna do posledního prosince. V důsledku toho se mi někdy stane, že se na chviliku přestanu orientovat v čase. A připadám si jako na dlouhé dovolené.