Dneska je to rok, co jsme v Kuala Lumpur
vyšli z hotelové karantény a začali žít v Malajsii. Někdy mi připadá, že to odpovídá, jindy se mi zdá, že jsme tady pár měsíců. K druhému pocitu asi výrazně přispěla
dlouhá uzávěrka Malajsie, neměnnost počasí a taky fakt, že dny a noci jsou tady celý rok stejně dlouhé. Sluníčko vychází kolem sedmé a zapadá kolem sedmé od prvního ledna do posledního prosince. V důsledku toho se mi někdy stane, že se na chviliku přestanu orientovat v čase. A připadám si jako na dlouhé dovolené.
Před nedávnem jsem byla v Čínské čtvrti, vlezla jsem do obchodu s čajem a paní mi nabízela, jestli nechci nějaký ochutnat. Líbila se mi tam jedna konvička, ale nebyla jsem si jistá, jestli si ji koupit nebo ne. "Žijete tady?" řekla a mě jakoby to v tu chvíli došlo: no jo, vlastně, já tady žiju, vždyť se pro ni můžu stavit později. Přejde tohle někdy? Nevím.
Velkou část roku jsme prožili v lockdownu. Ale víte co? Po loňském stěhování sem a tam mi to zase tak moc nevadilo. Hodně k tomu přispělo, že Benjamín dál mohl chodit do školky a na ambasádě jsme měli zázemí, kam jsme mohli na hřiště, do bazénu i do restaurace. Zároveň lockdown držel na uzdě moje FOMO jako jsem o tom psala tady. Byli jsme noví v nové zemi, byla jsem hladová ji poznat, ale když nemohl nikdo, zase tolik mě netrápilo, že i my si budeme muset počkat. O to víc jsme se rozcestovali teď na podzim. Zítra jedeme do Melaky, v sobotu potom doma přebalíme kufry a vyrážíme na týden na Penang. Miluju to, ale zrovna včera jsem si říkala, že kdybychom po měsíci zase jeden víkend byli jenom tak doma, asi by mi to nevadilo.
Koloniální syndrom? Snad ne.Moje pocity ohledně Malajsie vycházejí hlavně z toho, že jsem do země přijela jako Evropanka s americkým pasem a zázemím na ambasádě jedné z největších zemí světa. Patřím k privilegované skupině lidí, v níž jsem obklopená určitým typem lidí s určitými problémy – problémy prvního světa. V Malajsii nepracuju, ale jsem v ní jako žena diplomata. Kupuju si sice místní noviny, ale s každodenním životem Malajsijců mimo centrum Kuala Lumpur do styku nepřijdu. Moje vidění Malajsie je tak jako z turistických obrázků - značně zkreslené a samozřejmě z ní vidím to lepší. Ta reálná Malajsie, chaotičtější, obtížnější, víc frustrující, třeba když chci vyzkoušet jízdu autobusem a ten nejede podle jízdního řádu, mi kvůli tomu, v jaké jsem pozici, nepřijde jako překážka, ale jako dobrodružství, spontánnost a něco, co dělá můj život tady zajímavý. Jiný. Zábavný. (A můžu o tom psát.) To je příjemná okolnost života vlastně v jakékoliv cizí zemi, které tak úplně nerozumíte: nová země se vás tak úplně nedotýká, nebo aspoň její hluboké problémy ne, původní země, ze které jste přišli, se zase vzdálí, takže její problémy vás úplně nebolí. (Například letošní volby do Poslanecké sněmovny jsem sledovala z hotelového pokoje na Langkawi. Výsledek mě zajímal, ale zase ne tak moc, abych kvůli němu proseděla půl noci u počítače. Jedním z důvodů podle mě bylo, že jsem daleko.)
Splněné snyV takovém rozpoložení, v jakém jsem tady já (kdybyste se zeptali B., který tu pracuje, možná by vám řekl něco úplně jiného) myslím není moc těžké si Malajsii oblíbit. Mně se líbí, že je tady každý den teplo, často modrá obloha, denně chodíme v žabkách, denně se koupeme. Bazén máme doma a moře je za humny. Když není lockdown, dá se k němu dojet nebo doletět za pár korun.
To je samozřejmě další skvělá věc: s výplatou v amerických dolarech je tu stejně jako v Turecku relativně lacino. Když jste na diplomatické misi nebo jste expat pracující pro nějakou mezinárodní firmu, ambasáda nebo firma za vás často platí nájem a některé další výdaje. Rázem si tak můžete mnohem víc dovolit. Potkala jsem tady hodně Evropanů, hlavně Francouzů a Seveřanů, pro které je několikaletá práce v KL způsob, jak si doma ušetřit na bydlení, aniž by se zadlužili do konce života a zároveň měli poměrně vysoký životní standard, například si mohli dovolit poznávat svět, úklid nebo chůvu pro děti na víc hodin týdně než v Paříži nebo ve Stockholmu. To je částečně i náš případ. Líbí se mi, že Benjamín tady má kvalitní mezinárodní školku, kterou miluje a která nedrancuje rodinný rozpočet, a Oliver, když potřebuju, chůvu, na kterou je spolehnutí. Pokračuje tak můj sen – jsem s dětmi, zároveň můžu trochu pracovat a za vydělané české peníze si i něco koupit. Třeba letenku k moři. :) V Americe mi by mi honorář za článek do českých novin nezaplatil ani chůvu. Zbožňuju, jak v Malajsii milují děti a tu nekonečnou nabídku toho, co se tady s nimi dá za rozumné peníze všechno podnikat.
Malajsie mi plní i další sen – posedlost objevováním. Vždycky jsem snila o tom, že poznám různé země světa, nejen z hotelu na dovolené, ale že v nich budu chvilku žít – koukat na lidi, ochutnávat jídla, ptát se, fotit, objevovat a psát o tom. A tak jsem v zemi, kde se potkává tolik různých lidí z tolika kultur, že už to nemůže být víc – moje dítě učí malajská Číňanka, druhé houpá žena z Indie, v domě nás hlídají Nepálci, děti na hřišti blbnou se Švédy, Francouzi, Libanonci, Holanďanem a Peruáncem, víno kupujeme od Portugalce, který je tak zapálený propagator vlastní země, že naše další mise budem doufám Portugalsko. :) Pokaždé, když vyjdu ze dveří, objevím něco nového. To mě fascinuje, protože Česko je v tomto strašně homogenní. Zároven si ale nejsem jistá, jestli by se taková barevnost hodila například na Moravu. Baví mě všechny ty pohledy na jídlo, život, experimenty – člověk vlastně pořád objevuje sám sebe. Zároveň, jak se tady lidé pořád střídají, nejsem tu obklopená přáteli jako v Praze, mám i dost času na přemýšlení – kdo jsem, co chci, co je pro mě skutečně důležité nebo co a jak chci předat svým dětem.
Obrovská výhoda je, že se skoro všude domluvíme anglicky. Malajsie má sice svůj jazyk "bahasa", ale neučí se ho skoro žádný cizinec, protože angličtina je všude. Navíc jak je tady pohromadě tolik národností, ani se to neočekává – vždyť i naši indičtí známí, jedni ze severu Indie, druzí z jihu, spolu mluví anglicky.
Žiju tady obklopená nejen Petronas Towers, ale taky moc fajn lidmi včetně Čechů a Slováků. A to dělá tak moc!
Přemýšlím, čím tuhle oslavnou ódu trochu vyvážit. Pro B. je tady dost práce, to je jedna věc. Hodně lidem mimořádně zkomplikovaly život lockdowny a fakt, že děti tady nebyly skoro dva roky ve školní lavici. Pár z nich kvůli tomu zahraniční misi vzdalo a na hodně ambasádách a v hodně firmách chybí lidi, jejichž práce připadne na ty, kteří zůstali. Jiní lidé zase zůstat chtěli, ale celostátní uzávěrky skoro všeho se dotkly jejich pracovních míst a museli odejít.
Museli jsme se tady naučit existovat s různou havětí. Nepamatuju si den, kdy bych v kuchyni neviděla aspoň jednoho mravence a týden, kdy bych ze stěny nezeškrabovala hovínka gekona, co bydlí za naší obývákovou klimatizací. Bez klimatizace se tu prakticky nedá existovat a zaplať pánbů za ni. Jestli mi tady vážně něco chybí, zvlášť teď, kdy se v Evropě blíží Advent, je to čerstvý vzduch a proměnlivost čtyř ročních období. Po roce a něco bych si dala třeba horkou polívku na zahřátí, ale to se sem nehodí. Teoreticky si ji samozřejmě objednat můžu, ale prakticky bych se nejspíš potila ještě několik hodin poté. Ne, zdejší počasí mi ji prostě nedovolí. Nevychutnám si ji. Štve mě zdejší znečištění. Ačkoliv v denních hodnotách to třeba není tak hrozné, pokaždé, když tlačím kočár po rozbitém chodníku kolem čtyřproudovky, přemýšlím, co to s námi, hlavně s dětmi, udělá do budoucna. Není mi dobře z pomyšlení, kam se Malajsie za poslední rok ubrala politicky a ekonomicky. Ale co s tím udělám? Nic. Kromě toho, že dám víc práce chůvě nebo upeču banana bread našim guards v domě. Maličkosti.
Z tříleté mise máme dneškem za sebou první třetinu. Jsem ráda, že oproti Turecku tady budeme o rok déle. Nenabažila jsem se totiž zatím ani desetinově a když kouknu do mapy, co všechno se tady dá ještě dělat, poznat, kam dál jet, fakt se mi točí hlava. Kam půjdeme dál – nevíme. Je mi tady tak dobře, že o tom nad rámec občasné debaty o Portugalsku nechci vůbec přemýšlet. :)
Žádné komentáře: