CO MI UDĚLALO RADOST

Tak jo. Benjamín je dnes dopoledne naposled ve škole. Jak dopíšu tento blog, začnou nám prázdniny. A za pár hodin budeme sedět v letadle směr Vídeň. A pak - Morava. V minulosti tam málokteré dny byly na zastavení a vydechnutí a nepředpokládám to ani letos: když se do tří týdnů snažíte vecpat, co jste nestihli přes rok, je toho v seznamu vždycky hodně. Takže poslední dny proškrtávám jednotlivé položky, abych mezi povinnostmi měla čas sednout si s našima, s pár kamarády, sednout na kolo, jít běhat, možná si něco přečíst nebo půlden probendit nicneděláním u nás na dvoře, díváním se, jak se děti rýpou v hlíně a hloubí tunely vedle rajčat a okurek. Těším se na to. Věřím, že budu mít spoustu zážitků a postřehů, o čem psát. Letos v Japonsku jsem si ale vyzkoušela, jak příjemné je nestresovat se pocitem, že bych měla, protože na blogu už zeje týdenní, dvoutýdenní, čtyřtýdenní! přestávka. A tak ji ohlašuju v předstihu s tím, že se vrátím zase v polovině července. 

Je polovina února a zatím stále nemáme jasno co a jak dál po skončení diplomatické mise v Malajsii. Když jsem napsala poslední díl svých úvah, napsala mi Petra, že všechno, co jsem dala do textů, sice dává smysl, zároveň to ale působí trochu povšechně a obecně. A přidala návrh na tento díl – kdybych mohla všechno na světě, co bych vlastně chtěla? Pro sebe? Pro děti? Taková banální seberozvojová otázka, která ale právě banální vůbec není. Zadělala mi na přemýšlení, ale paradoxně kratší, než jsem čekala – pár věcí ze mě vypadlo sotva jsem si sedla k papíru. Mnohem delší čas mi sebralo svoje poznámky posbírat, zpracovat, dát jim souvislosti, kontext a sobě odvahu sdílet. Mám to a tady to je.