Kam dál?

09.06.23

Tak jo. Benjamín je dnes dopoledne naposled ve škole. Jak dopíšu tento blog, začnou nám prázdniny. A za pár hodin budeme sedět v letadle směr Vídeň. A pak - Morava. V minulosti tam málokteré dny byly na zastavení a vydechnutí a nepředpokládám to ani letos: když se do tří týdnů snažíte vecpat, co jste nestihli přes rok, je toho v seznamu vždycky hodně. Takže poslední dny proškrtávám jednotlivé položky, abych mezi povinnostmi měla čas sednout si s našima, s pár kamarády, sednout na kolo, jít běhat, možná si něco přečíst nebo půlden probendit nicneděláním u nás na dvoře, díváním se, jak se děti rýpou v hlíně a hloubí tunely vedle rajčat a okurek. Těším se na to. Věřím, že budu mít spoustu zážitků a postřehů, o čem psát. Letos v Japonsku jsem si ale vyzkoušela, jak příjemné je nestresovat se pocitem, že bych měla, protože na blogu už zeje týdenní, dvoutýdenní, čtyřtýdenní! přestávka. A tak ji ohlašuju v předstihu s tím, že se vrátím zase v polovině července. 

Ještě předtím jsem ale slíbila napsat něco o tom, jak žijeme a jak to s námi vypadá do budoucna. Tak to posledním předprázdninovým blogem plním. :)

Letos na podzim nám skončí diplomatická mise v Malajsii. B. už nechce pokračovat nikam dál. Práci pro vládu dal 26 let. Tím by se po letech otevřela možnost pro mě – najít si stabilní práci. Nechci zůstat na volné noze. Minimálně ne v médiích, protože jednak to není práce na uživení, pokud ji má člověk odvádět kvalitně, druhak to, co jsem si myslela, že by mě vždycky naplňovalo – práce v redakci na nějakém tématu a neustálé sledování dění – ve mně poslední dobou moc nadšení nevyvolává. Spíš úzkost, když si představím, že bych psala třeba o válce na Ukrajině. Nebo obavu, jak bych při takovém životním stylu stihla věnovat se dostatečně dětem, jak bych jim, okupovaná myšlenkami na to, co píšu, mohla předávat poselství, že svět je vlastně dobré místo. Navíc, moc dobře vím, že moje psaní nepohne světem, a tak v něm poslední dobou nevidím ani tolik smysl. Kreativita je – a vždycky bude – pro mě důležitá a budu se jí věnovat. Nechci si ji znechutit, což mám trochu obavu, jestli by se čtyřicetihodinovým pracovním úvazkem někde v redakci nestalo. Nebo jít do reklamy? A hrát si s jinými, optimističtějšími slovy než s těmi vztahující se k dění, o kterém se běžně píše v novinách? To možná. Tam je ale zase problém, že to je práce, která, řečeno bez obalu, postrádá smysl. Spíš bych si přála to nějak zkombinovat.     

Změna perspektivy 
Hodně jsem o tom přemýšlela už loni, když Benjamín tady v Malajsii začal chodit do školy. Jakoby mi teprve v té chvíli naplno došla důležitost vzdělání a uvědomila jsem si, jak důležité a smysluplné je obzvlášť v téhle době učitelské povolání. Říkala jsem si, jak musí být fajn se po deseti měsících ohlédnout za životem a říct si třeba: "Tento rok jsem naučila 15 dětí číst, psát, sečíst tohle a tamto, třídit odpad …" Benjamínova škola totálně otočila můj pocit ohledně učitelů a učitelek: z v Česku vysmívaného povolání se tady stalo prestižní. Najednou mi došlo, že já jsem přece taky vystudovala školu, díky které bych takovou smysluplnou práci mohla dělat. A proč ji teda nezkusím? Mám ráda výzvy, a tak jsem si řekla, že ji zkusím a do Benjamínovy školy se přihlásím. Já – která jsem ještě v roce 2011 odmítala na novinářských presstripech a večeřích sedět vedle partnerů z ciziny, protože bych se v konverzaci nedostala dál než k "jak vám chutná?" - bych teď chtěla učit v angličtině. To zní jako slušná výzva! 


Byly a jsou v tom ale ještě další důvody. První, chtěla bych dát dětem do života dobré vzdělání a tohle zatím, podle prvního předškolního ročníku, vypadá slibně. Škola je, pravda, privátní a tudíž trochu snobská, nasáklá mnoha specifickými, expatskými vrtochy (o těch zase někdy jindy), to ale vyvažuje druhé moje proč. Baví mě život v cizině a chtěla bych ho i pro kluky. Chtěla bych, aby se uměli orientovat v různých prostředích, kulturách, chtěla bych, aby to bylo jako teď, kdy jsme minulé pondělí měli doma dva Čecho – Američany, Itala, Korejce a kluci společně budovali raketu do vesmíru. Chtěla bych aby uměli česky, ale studovali v angličtině, čímž pádem by měli otevřené dveře prakticky k čemukoliv kdekoliv. Moje další proč je sobečtější – líbí se nám v Malajsii. Důvodů proč je celá řada, o některých jsem psala tady. Pokud bych dostala práci ve škole, dostala bych k ní s velkou pravděpodobností i víza a možnost studia pro obě děti. Pak je tady ale druhá stránka věci: protože kluci jsou ještě malí, co by to pro nás znamenalo do budoucna? Pokud bych nám chtěla dát tohle všechno, nedávalo by smysl upsat se Malajsii pouze na další rok, ale spíš na několik. Děti by byly v cizině a dostávaly dobré vzdělání, ale neměly by babičky, dědy, strýce, tetu, takový ten rodinný životní základ, o který se můžete v každé situaci opřít a v dospělosti pak na něj nostalgicky vzpomínat, protože prostě rodina a babička, co vám podstrkovala sladkosti. :) Jenže kluci by ji znali z jednoho prázdninového výletu ročně, pokud vůbec, protože zkuste přeletět svět za sedm týdnů prázdninového volna a mít pocit, že jste si to tam trochu užili. Navíc, všichni doma víme (no dobře, Oliver možná ještě tak úplně ne), že Malajsie není náš domov, nikdy nebyla. Nechceme tu zůstat navždy. 


Novinka: učím ve škole
Přesto jsem si řekla, že to ve škole zkusím. Po skoro dvaceti letech v médiích mi samozřejmě nechybí jen pedagogické vzdělání v angličtině, ale hlavně praxe. Ve škole mi nabídli, že si ji můžu doplnit dobrovolnickým zastupováním a asistováním ve třídách jako je ta Benjamínova – v této mezinárodní škole mají děti až do druhého ročníku kromě hlavní paní učitelky ještě asistentku, která pomáhá se vším možným. Když bych neměla šanci získat kontrakt, budu mít minimálně zkušenosti, které můžu využít kdekoliv ve světě. To se mi líbilo, a tak jsem od konce února tohoto roku začala jednou, někdy dvakrát týdně chodit do školy asistovat nebo učit v nižších ročnících a suplovat, co bylo potřeba  - včetně výtvarky pro druháky, třeťáky a pátáky na den svých čtyřicátých narozenin. V té se mi stala vtipná věc. Druháci měli asi pět minut do konce hodiny a potřebovali dokončit jeden projekt, který mi uložila za úkol jejich paní učitelka. Říkala jsem jim anglicky něco jako: "Well, you have last five minutes so if you haven’t done so, put extra effort …" Načež se ozval jeden kluk, pro kterého je angličtina evidentně mateřský jazyk a řekl: "F-word? Why do you say the F-word? We are not supposed to say that." Nebýt mi čtyřicet a nebýt tolik let mimo domov, nejspíš by mě totálně sebralo a ve škole už bych se neobjevila – copak můžu, s takovým východoevropským přízvukem, v němž děti slyší sprosté slovo místo slova "úsilí"? Jenže mě to z nějakého důvodu nerozházelo. Ani si nemyslím, že to tak znělo. Prostě si dělali srandu. A čekali, jak zareaguju. Zasmála jsem se, pobavili jsme se o tom, odkud kdo je a já jsem si uvědomila, jak mi ta hodina rychle utekla a jak mě to bavilo. Těch dobrých věcí jsem si nakonec od února užila tolik, že bych o práci ve škole doopravdy stála. Samozřejmě, měla jsem to o hodně jednodušší jen si tak přijít, v ruce plán připravený od stálých učitelů, navíc jednou, maximálně dvakrát týdně. Pořád je to ale práce s dětmi, náročná, navíc v prostředí, kde se vychovává sice k disciplíně, ale také k sebevědomí, emočnímu prožívání a kde mi tudíž dítě klidně může říct: "Ale já tohle nechci dělat. Prostě mě to nebaví. Chci malovat fotbalisty." A já nemám moc prostředků, jak ho přimět dělat to, co by měl. Celkově ale skvělá zkušenost, kterou si chci nechat, dokud tady v Malajsii budeme. 

No a kam teda dál? 
Co se týká toho, jak bych ji mohla proměnit ve stálou práci, to nevím. Musím počkat na nějakou konkrétní nabídku. Zároveň je mi jasné, že v řadě Američanů, Britů, Australanů a všech dalších, kteří vystudovali v angličtině, budu nejspíš vždycky až poslední kandidátka. Což je další důvod a další velké uvědomění, ke kterému postupně docházím až tady, proč bych chtěla, aby moje děti měli jako dominantní jazyk angličtinu – pořád je to prostě řeč, která vládne světu, nehledě na to, jak se kdo chlubí diverzitou. Chtěla bych klukům dál prohlubovat to, co mají už teď. Přiblížím vám to na hlouposti, ať je to jasné: když se řekne "vaulting", Benjamín ví, že v tělocviku bude skákat přes kozu nebo švédskou bednu a rozumí deseti dalším pojmům jak má skákat. Já to slovo znám, ale v souvislosti s tělocvikem si ho musím nastudovat: na první dobrou bych nevěděla, že je to skok přes kozu. Tahle si vezměte literaturu, matematiku, biologii, chemii, zeměpis a v nich slovíčka, která já se musím "naučit", zatímco kluci by je měli přirozeně. 

Co z toho plyne? Že jak to bude, až se vrátíme z prázdnin a Benjamín začne 1. třídu, zatím nevíme. Jak mě to na začátku roku trochu stresovalo, teď jsem ve fázi, kdy mi to až tak nevadí. Sevře se mi srdce, když se vracím ráno z běhání, vidím náš dům, ochranku, sousedy a uvědomím si, že možná už za půl roku budu muset tomu všemu zamávat a hned tak se do Malajsie nevrátím. To jo. Ale jinak? Smiřuju se s nejistotou coby vlastností života. Dlouho jsem byla posedlá plánováním, myslím, že hodně lidí kolem mě doma v Česku je, protože pořád všude slyším: "Měla bys už vědět, kde …", "Ve čtyřiceti už bys už to mít vyřešený." No – nemám. A možná je to fuk, protože vždycky se objeví něco nebo někdo, kdo mi to změní. V dobrém i ve zlém. Na druhou stranu, je to pramen překvapení, potěšení, radosti, kreativity. A taky průšvihů, to je pravda. Když se ale teď zamýšlí, kam mě život a jeho nejistota zatím dovedly, nemám jediný důvod si stěžovat. A tak nepanikařím ani z toho, když to v Malajsii na konci roku budeme muset zabalit, ani z možnosti, že tady zůstaneme – a přitom nevíme nic víc. Prostě před odjezdem do Čech, teď v červnu 2023, pociťuju takový zvláštní klid, že ať to dopadne jakkoliv, bude to tak, jak to být má a je na nás, jak s tím dál budeme pracovat.

A doufám, že teď nezním jako nějaká přehnaně vyzenovaná holka, co má všechno "figured out". Protože to ani náhodou nemám. Ale - momentálně mi to nějak nevadí. Beru, co je. :)

A těším na prázdniny na Moravě. Moc!



Tak my frčíme a vám zatím ahoj. A děkuju za všechny zprávy a otázky, které mě přiměly napsat tento osobní text a vyvěsit ho na blog s pocitem, že to není exhibicionistká reality show, ale upřímný pohled na život, který vás třeba uklidní, pokud v něm máte podobnou nebo jinou nejistotu.  

 


P.S. A jako obvykle, za fotku moc díky Terce! 💛


Novější příspěvek
Starší příspěvek
9 komentářů