19.04.20

37

Jsou to letos zvláštní narozeniny. Představovala jsem si, že je oslavím doma, to ano, možná v porodnici, ale nikoliv pod nařízeným zákazem vycházení. A už vůbec jsem si nemyslela, že budu stále dva v jednom. Jako bych si předsevzala, že svoje druhé dítě porodím ještě v šestatřiceti, měla jsem to v hlavě za jasně dané, neměnné, snad abych jednou nemusela říkat, jsem rodila stará, jako by ten vteřinový přelom mezi dvěma čísly hrál nějakou roli.
13.04.20

Ta zvláštní radost "bytí v karanténě"

Na to, že mám každou chvíli porodit, v Turecku promořeném koronavirem a prakticky sama, se minimálně sama sobě jevím obdivuhodně odhodlaná a klidná. Když jsem přemýšlela nad důvody, čím to je, jeden mě uhodil do očí před chvíli při sezení na balkoně – jediném místě, kam kvůli zákazu vycházení (o víkendu platí v Turecku pro všechny, jinak pro děti do dvaceti let a pro starší 65 let) můžu vystrčit paty - a hledění do naprosto prázdného parku pod naším domem: po extrémně dlouhé době nemám strach, že něco zmeškám. 
03.04.20

Dva týdny do porodu: V cizí zemi, skoro sama a v době koronavirové

Třetí týden karantény a dva týdny do porodu. Dny už mi trochu splývají a ráno se snažím rozpomenout se, jestli je zrovna ten všednodenní nebo víkendový. Prvních deset dní jsme ještě jakž takž drželi režim "snídaně do osmi", ale ten se s postupujícím časem rozpadá - někdy vstáváme v devět, včera dokonce půl desátá! Nutno ale říct, že režim nedrží obvykle na úkor něčeho veselého.