CO MI UDĚLALO RADOST

Je středa, 20. prosince, čtyři dny do Vánoc. Nepočítala jsem, kolik krabic s věcmi jsem dnes odnesla ani kolikrát jsem si řekla, že "od teď už budu mít všechny poznámky jenom v počítači a všechny knížky jenom v Kindlu", ale bylo jich hodně. Sedím na gauči, který patří ambasádě, za sebou klavír, ten je náš, a pár větších krabic, které nám zítra pomohou odnést stěhováci, co jsme si najali na pár hodin plus pár krabic od pizzy. Naivně jsem se domnívala, že poslední večeře v tomto bytě bude nějaká slavnostnější než napůl studená pizza, nevím, kde se to ve mně vzalo. Ale kluci byli za pizzu tak rádi, že na mě ani nezbylo, takže nakonec jsem si ji přece jen slavnostnější udělala, když jsem si z indické restaurace objednala dhal. Dávám si ho málokdy, nikdo jiný ho totiž nejí. Jsem hodně fyzicky unavená, ale emočně až tak moc, že nemůžu spát. Dívám se na Americkou symfonii, dokument o zpěvákovi Jonu Batistovi, který zažívá nejlepší roky své kariéry, zatímco jeho manželka Suleika Jaouad podruhé bojuje s rakovinou. Napadá mě u toho, jak velkou sílu má hudba a obraz, hlavně to spojení a říkám si, že už asi nikdy nebudu psát, protože slova tohle nikdy nevystihnou. Pak si vzpomenu na Suleičinu knížku a zase to celé přehodnotím – psaní má obrovskou sílu! Emoce se mnou mezi skoro prázdným stěnami mávají ještě víc než obvykle. 

Je neděle odpoledne, vytahuju z knihovny další a další knížky, Montessori batole, Harari, Konečně přes čtyřicet, Žert, Jih proti Severu a přemýšlím, na kterou hromadu s kterou: darovat, nechat nebo vrátit zpátky do poličky, že si to za těch deset dní ještě rozmyslím? (Na té třetí hromádce je jich zatím nejvíc.)

Je pátek odpoledne, sedím s Oliverem v obýváku na koberci a společně stavíme puzzle, zatímco z vedlejší místnosti slyším: "Let’s play something really special. Have you ever heard about a song called "Let It Be?" It’s from this band, The Beatles ..." Za tři minuty se rozehraje hudební podklad a můj šestiletý syn do něj bubnuje – Let It Be. Musím si podat kapesník a odporně nahlas se vysmrkat. Mám teď takové křehké, pochybující období, kdy mě co chvíli přepadá melancholie. Musím se zastavit, zhluboka vydechnout, zamrkat slzy. 

Máme znovu náš domov. Po šesti měsících a třinácti dnech života z kufru jsem minulý týden rozbalila 69 krabic, vyndala z nich věci, jednu za druhou, zdálo se, že to nemá konce. Tedy, ono nemá: pořád chodím kolem spousty z nich, které úplně nevím, kam umístit, pořád hledám jiné, kterým už jsem místo našla, ale není to "to místo".   

Jsme na Moravě. Už třetí týden. Právě teď je Benjamín se strýcem a B. v brněnské ZOO, Oliver usnul, maminka sklízí nádobí do myčky. Možná se mi podaří konečně napsat blog? Když jsem se včera podívala, jaká tady zeje díra, skoro jsem se lekla.