"Tak jak jste se rozhodli?"

Tenhle pocit smutku souvisí s konečností, ke které se nevyhnutelně chýlí naše diplomatická mise v Malajsii. Upřímně, jak jsem tady psala v červnu, čekala jsem, že s tím budu lépe srovnaná. Realita mě samotnou překvapuje. Do slz se mi chce takřka hystericky rozesmát, když si vzpomenu na únor 2020, my v Turecku, B. velmi unavený, já velmi těhotná, Benjamín velmi divoký, když jsme dostali nabídku do Kuala Lumpuru. B na ni v první chvíli odepsal, že děkujeme a bereme si 48 hodin na rozmyšlenou. Jak jsme vůbec mohli pochybovat?!, říkám si s odstupem tří let, které bezesporu budou patřit k nejdobrodružnějším, nejlepším, naprosto jedinečným v našem životě. Ještě nejsme na úplném konci a stejně mám už teď pocit, že jsem tady prožila ještě jeden život, extra, navíc. Jak moc za něj děkuju! Samozřejmě, kdybych tady nebyla, nevěděla bych, o co jsem přišla. Ale já tady jsem, a tak po přesunu – přestože logicky vím, že věci se nedají zopakovat - budu na všechno nějakou dobu dívat optikou, jak skvělé to bylo v Malajsii a srovnávat všechno s naším životem tady.   

Kéž bych tyto pocity znala první den, co jsme v Malajsii po dvou týdnech vyšli z hotelové karantény, abychom převzali byt! Sotva jsme to udělali, Benjamín, tehdy ještě neplavec, mi v našem domě hned spadl do bazénu. Je to předzvěst něčeho hororového? napadlo mě tehdy. Nakonec jsme si zvykli rychle; zejména věci, v první chvíli šokující do té doby nepoznaným přepychem, jako náš dvě stě metrový byt a sousedé z celého světa, se brzy staly normalitou. S některými lidmi jsme se tu hodně sblížili. Je to asi logické, jsme s nimi víc než s vlastní rodinou. Po určitou dobu. A pak najednou nejsou. My nejsme. Stejně jako s těmi, které jsme poznali v Turecku, si slibujeme, že se někde ve světě určitě potkáme, navštívíme. Vždyť, hele, Itálie je z Česka za rohem. Obzvlášť teď, když se nám svět tahle smrsknul!  Ale kdesi uvnitř už víme, že jak se rozloučíme, budeme spolu mluvit míň a míň. Až jednou vůbec, protože naše světy se tak výrazně promění, že spojení vyprchá. Bylo intenzivní, ale dočasné, jako dobrodružství, ze kterého vzešlo. Jakmile skončí tahle diplomatická mise, skončí všechno to kolem. Za tři roky se budu dívat na fotky z narozeninové oslavy svého syna a budu říkat: "Ty brďo, jak se jmenoval tenhle chlapeček? Chodil s tebou na fotbal, přece!" A nevzpomeneme si ani Benjamín, ani já. 

To mě děsí. A nechci to. Přála bych si, aby to všechno pokračovalo, abych nemusela vyplňovat papíry o odhlášení Olivera ze školky, abych nemusela své čínské paní kadeřnici říkat: "Yvonne, objednám se ještě na začátek prosince, ale pak nevím, jak to bude, asi budeme muset odjet," a dávat si vedle kadeřnictví nudle char kway teow s tím, že jsou asi předposlední? Vždyť jsem se to zatraceně nenaučila ještě ani vyslovit, já ještě nemůžu odjet! Jím je, jako obvykle, na patníku před stánkem, protože v něm je příliš kouře a chilli, které mě rozplakávaly, i když emocionálně k tomu nebyl důvod. Teď, v říjnu 2023, je ale jím poprvé s tím, že si na mobil fotím i naprosto nezajímavou ulici před sebou, abych si ji zapamatovala, uložila do paměti. Vůbec nejhorší jsou ale podobné momenty v kontextu dětí. Když musím vysvětlit Benjamínovi, že na sedmé narozeniny nebude moct pozvat Williama, Eda, Kaie, Mohiba, Estlina... Že je nebude moct mít u bazénu. Když ráno slyším Benjamína říkat, že "dneska bude dobrý den, protože mně přijde Ryan učit na bubny" a já počítám, kolik takových pátků ještě zbývá, když mi jeho tělocvikář říká, že má sílu a rád by ho vzal na jaře na soutěž na lezeckou stěnu, co bych si o tom myslela?, musím pořádně polknout, poděkovat a pak se v autě před školou vybrečet. Nechci ještě odcházet, protože je mi tady dobře, nechci se nikam vracet, protože mám pocit, že návrat je bod nula, uzavření kruhu, na které jsem – ehm, jsme - ještě nedozráli. 

Život v KL je pohodlný, jak nikde jinde nebude. Jsme jím zhýčkaní, už jen proto bude stěhování bolet. Je tu ale ještě jedna pohodlnost, která nemá nic společného s dobrým počasím, bydlením, skvělými sousedy, školami, kroužky pro děti a kterou jsme si uvědomila teprve před pár dny. Poslední velké rozhodnutí, vlastně kývnutí, jsme udělali v únoru před třemi a půl lety – to, že se sem odstěhujeme. Od té doby jsou nám věci, fantastické věci!, víceméně dané nebo jsme k nim minimálně jednoznačně nasměrovaní: možnosti kde budeme žít, jak budeme žít, kam budou naše děti chodit do školy, svým způsobem je nám předvybraný i okruh lidí, se kterými se nejspíš budeme přátelit, třeba proto, že spolu pracujeme nebo denně hodinu dohlížíme na děti u bazénu... Někdy mi připadá, že jsme v jedné velké, zábavné reality show.  Jakkoliv to může znít děsivě, nesvobodně, a naše okolí doma to tak možná vidí, život je v ní pohodlný. O tuto pohodlnost teď ale pozvolna přicházíme. B. po dvaadvaceti letech, já po skoro jedenácti, kdy naším kompasem bylo Ministerstvo zahraničí USA, budeme bez něj, čelit životním rozhodnutím jako kde bude náš domov, kam budou naše děti chodit do školy, co jim chceme a budeme moc dát, čím a kým se chceme obklopit, jak si chceme zařídit život. Je v tom tolik svobody a teď i tolik poznání z různých částí světa, tolik proměnných, že upřímně nevíme, co si s tím vším počít, odkud začít... A tak když se mě sem tam v nějakém osobním vzkazu zeptáte, jak jsme se rozhodli, musím říct, že zatím nemám odpověď. 

Hledala jsem teď nějaká vodítka a nápovědy v knihách, až se ke mně dostalo Kunderovo Nevědění. Ta paralela taky zabolela, ten příběh celoživotní nejistoty ještě víc! Přečtěte si to, je to nádherná knížka. 

Děkuju, Míšo, za její doporučení.