Stěhujeme se

Stěhujeme se. 

Ale protože jsem si posledních dvanáct měsíců neuměla představit, že koncem roku odejdeme nejen z našeho bytu, ale z Kuala Lumpur, z Malajsie, že se sem dlouho, možná už nikdy nepodíváme, neuměla jsem si ty představy vlastně ani připustit, stěhujeme se – jak říkáme všem sousedům – jen na druhou stranu bazénu. Měli jsme, pořád máme, neomezeně voleb, ale žádná se mi nezdála ani trochu dobrá. Jak se v angličtině říká: "It didn’t feel right."

Neuměla jsem a neumím si představit odejít do Spojených států, hledat tam pro Benjamína školu, nechat si Olivera další dva roky čtyřiadvacet hodin denně doma, vzdát se i svých malých copywritingových projektů, nechat být knížku, nechat děti v tomto věku další rok, dva bez babičky, dědy, strýce, občas navštívit grandpa a grandma a za dva, nejvýš tři roky být na stejném místě, řešit, kam půjdeme, jestli se s B. profilem máme šanci někam dostat mimo USA, kam a jak tam budeme zase začínat z ničeho. Když mi před očima mi vyvstávaly obrázky Fairfaxu, Virginie, cítila jsem, že americká etapa je pro tuto chvíli za mnou, minimálně než děti (nebo aspoň jedno) půjdou na middle nebo high school a pak znovu uvidím Ameriku jako šanci. 

Neuměla jsem si ale představit ani to, že se na konci tohoto nebo na začátku příštího roku, po třech a půl letech v tropech, odstěhujeme uprostřed zimy do Česka, ačkoliv to je naše volba. Snad na každém rohu na mě vykukovaly důvody, proč je to špatný nápad. Nemáme ani zimní boty. Nemáme kde bydlet. Nemáme auto. Nemáme dost času, protože Benjamín by měl v únoru začít druhé pololetí první třídy. Nemám potuchy, kde by to bylo, protože v Dražovicích u rodičů půlroku žít nemůžeme, a kde jinde? Praha, kde to vypadá nejlákavější? Brno, kde to budeme mít blízko k rodičům? Začíná stěhování, když vám ho nikdo nenařídí a nazařídí, výběrem bydlení? Začíná tím, že si hledáte práci, do které nevíte, kdy budete moct naskočit kvůli tomu všemu, co musíte zařídit kolem základního fungování rodiny? Nebo začíná hledáním školy pro děti? A jak se v přeplněných pražských/brněnských školách hledá bez trvalé adresy umístění od pololetí, obzvlášť rodiči rozmazleného špičkovým zázemím obrovské školy v cizině, vyúkou v angličtině s důrazem na to, jak důležité je naučit se chápat a regulovat sám sebe, slovním hodnocením, povinnou výukou druhého jazyka … A tak si život v Malajsii prodloužíme o půl roku. 

Hodně lidí pokyvuje, když jim vysvětluju, proč chceme zůstat, ale dodávají, že prokrastinuju nevyhnutelné. S jednou důležitou pravdou, kterou nepopírá žádný stěhování znalý expat: přestěhovat se v létě bude kvůli počasí o něco jednoušší. Vlastně dvěma pravdami: s ukončenou školou a odjetými kamarády tady z KL, z nichž spousta se sem už nevrátí, to bude jednodušší. Anebo si to jen maluju, protože půl roku teď zní jako obrovské množství času, tím pádem náš odjezd nepůsobí tak definitivně? 

Ačkoliv to navenek možná vypadá jako prokrastinační rozhodnutí, obnáší mnoho aspektů, kvůli kterým se nad tím slovem – prokrastinace - ošívám. Nutnost vytřídit knihy budiž jením z nich. :) Až si – paradoxně právě u těch knih – říkám, jestli to stojí za to. B. bude v diplomatickém důchodu. Právě proto se musíme přestěhovat: opouštíme ambasádní bydlení a našli jsme si vlastní, s pár kusy nábytku. Není v nich bohužel například pracovní stůl, a jak dokážu přežít bez spoustu věcí, život bez pracovního stolu si neumím představit. Slyšíš, Ježíšku? Znamená to prodat auto s diplomatickou poznávací značkou a půjčit si na půl roku jiné z půjčovny. Znamená to vyřídit takovou hromadu papírových formalit, že jsem v listopadu měla dny, kdy jsem seděla nad kafem, že konečně napíšu tento blog, a místo toho jsem jen zírala do prázdna, že už nenapíšu nikdy nic, zato budu do konce života jen vyplňovat dokumenty. Znamená to obejít se bez jakékoliv podpory z ambasády. Znamená to jednorázově obrovský finanční výdaj na všechno, co jsme do teď měli jako bonus, kompenzaci za život daleko od domova. Znamená to stále nemít domov, jen dočasné bydliště, nehledat kostým na Čínský nový rok, co bude za chvíli, ve skříni, ale hrabat se v papírových krabicích, protože nemá smysl kupovat komodu a za půl roku se ji snažit prodat. Nebo ji balit a stěhovat. 

Ale přesto všechno "now it feels right". Dokonce se mi teď stává, že nejen to, že tady zůstáváme "feels right", ale i to, že v červnu definitivně odjeme. Musíme. Jakkoliv vím, že to nebude bez slz, jaksi si to z toho mezistupně, který nás teď čeká, dokážu víc představit. Jakoby to měla být ta tečka, kterou do teď nešlo napsat, protože jsem ji ani neviděla. Teď ji vidím.