OKAMŽIK RADOSTI: Pocit, že jsem na správném místě trvá vteřiny, ale existuje

Tuhle příhodu jsem před pár hodinami vyprávěla svojí knižní editorce a ráda bych ji řekla i vám. Bavily jsme se o tom, jak je celá knižní branže křehká - a povolání autora tím spíš. Co když už za něj příští rok nikdo nebude chtít platit? Co když během pár let úplně zanikne? Kultura je vždycky až na posledním místě, texty přece umí nejlépe a nejrychleji umělá inteligence. (Nemyslím si to, ale spousta lidí ano.)

3 věci, nad kterými mě přiměla přemýšlet Sanna Marin

Máte někoho, koho máte rádi, ačkoliv o něm vlastně moc nevíte a vůbec ho osobně neznáte? Nemyslím tvorbu nebo práci, ale toho člověka samotného - že je vám prostě něčím sympatický. Já takhle, aniž to úplně dokážu vysvětlit (kromě stylu oblékání a vlasů 🙂), mám bývalou finskou premiérku Sannu Marin. Nedávno jsem si přečetla její biografii a vypsala si tři myšlenky, nad kterými přemýšlím. 

Tak jak: slovní hodnocení, nebo známky?

Poslední dny každého měsíce pro mě bývají náročnější kvůli různým deadlinům a uzávěrkám. Znamená to psát a číst hodně textů. Mám to ráda, přemíra písmen mi nikdy nevadila.

A 5 věcí, které mi loni radost braly

Před pár (tý)dny jsem dopsala seznam 100 věcí, které mi letos dělaly radost. Ráda bych se ještě naposled vrátila do roku 2025 a sdílela s vámi i druhý seznam – věci, které mi radost braly. Nebo které se mi nepovedly.

OKAMŽIK RADOSTI: Jak se tvoří momenty, co nám formují život

Pracuju teď na další příběhové knize a fascinuje mě, jaké vzpomínky - často úplné drobnosti - mi lidé vyprávějí jako zásadní formativní momenty svého života. Třeba jedna žena, která, když jí bylo asi pět let, nesla na talíři brambory z kuchyně do obýváku na stůl a ony jí všechny sjely z talíře, což rozzlobilo její mámu. Anebo jeden muž, kterému babička jako malému klukovi vařívala jáhlovou kaši s jablky a skořicí – a dodnes je to jeho komfortní jídlo, které mu kdekoliv připomene domov a to, proč si zamiloval gastronomii. Nebo jiný, jemuž špatně posuvné měřítko zkazilo ročníkový projekt na střední, přesto ho nevzdal a někde tam se formovala jeho odolnost a schopnost překonávat překážky.

Z PSANÍ ODJINUD #36: Novoroční předsevzetí

Sama si novoroční předsevzetí nedávám, což mi ovšem nebránilo vymyslet už začátkem listopadu jedno pro Českou republiku. Napsala jsem o něm fejeton do časopisu Glanc a tady je. 

KURÁTORSKÉ KLIKÁNÍ #83: PROSINEC 2025

Zhodnocení roku už tady bylo mnoho, ale ještě jsem nedodala pravidelnou rekapitulaci měsíční. Tak teď. Prosinec se všemi přípravami na Vánoce mám ráda, ale letos mě v první půlce trochu odrovnal. Druhá už byla znatelně lepší - stromeček, dárky, čtení u něj, třídění všeho, protože jak rok nezačne čistě, byla bych z toho zbytečně nervózní. Dokoukala jsem nějaké filmy a pozavírala asi šedesát otevřených oken ve svém počítače se vším, co bych si chtěla přečíst, na co se podívat... Nezvládla jsem všechno, ale dost věcí jo a ty nejzajímavější dávám sem. 

100 radostí a vděčností roku 2025

Byl to za posledních mnoho let můj nejnáročnější a nejspíš i nejmelancholičtější rok, v němž jsem po loňském velkém zvratu spíš stagnovala na místě. A přesto, když jsem v uplynulých dnech listovala Instagramem, diářem, probírala se fotkami, mám pocit, že jsem prožila fantastických 12 měsíců. Byly v něm přešlapy, smutky, pořád je v něm tápání. Ale taky hromada radostí a jak řekla moje kamarádka, dobrého zasetí z letoška, jehož úrodu snad budu sklízet v roce 2026. Nemám si na co stěžovat. Naopak, ohlížím se s vděčností, díky a zvědavostí, co bude dál.