Můj narozeninový dárek: Deník jednoho roku

Vlastně ho píšu už dávno. Do poznámek v mobilu, do počítače, na papír vedle nákupního seznamu. Nová je jen snaha dát mu alespoň na rok pravidelnost a nějaký tvar. Paradoxně právě tohle je pro mě to nejtěžší – psala jsem vždycky a píšu pořád, ale dát chaotickým poznámkám řád znamená další disciplínu. 

Když jsem před pár měsíci posílala newsletter o tom, že jsem napsala tisíc článků na blog, došlo mi, proč jsem u něj vydržela: protože je veřejný. Protože má vás. A tak jsem se rozhodla, že stejně přistoupím i k deníku. Bude veřejný, ačkoliv částečně trochu za zdí. K tomu se ještě dostanu.

Abych neslibovala něco, co nevydržím, dala jsem si na začátku března malý test: pokud zvládnu myšlenky rozepsat trochu víc než do diáře nebo na papír na kuchyňskou linku v podobě jednoslovného hesla vedle "rajčata, sójovka, olej" a udržím to celý měsíc, zkusím to celý rok. A veřejně.

Proč si vlastně píšu deník? Primárně proto, že nejsem ochotná nechat si proklouznout rok mezi prsty. Mám pocit, že nejde jen o schopnost věci prožít nebo vidět, ale opravdu si jich všimnout. A to se v mém případě děje právě psaním. Svět se díky němu na chvíli zastaví, čas mi – možná, to uvidím – přijde delší, když se ho každý den naučit trochu lépe chytat?  

"O čem nenapíšu, to se nezavrší a zůstane jen prožité," říká jedna poznámka v mém mobilu. 

Nebudou se blog a deník vzájemně požírat? Upřímně doufám spíš v opak. V denním proudu vědomí možná vzniknou věci, které pak rozvinu na blogu. Anebo ne. Ale riziko tam samozřejmě je.

Abych to od sebe ještě výrazněji oddělila - a taky si nechala možnost kdykoliv přestat - píšu deník na Substacku. Má to ještě další důvody. Snažím se psát otevřeně, ale zároveň tak, jak mi to dovolí vnitřně dané hranice chránit sebe sama i lidi z mého okolí, kteří si publicitu na rozdíl ode mě nevybrali. Deník je ještě osobnější než blog, proto bude většina myšlenek za paywallem. 

Je za tím moje pomyslná - a asi dost iluzorní, vím - ochrana: na blog může už třináct let kdokoliv, ale tady chci mít aspoň dojem, že si vybírám, kdo čte. Je za tím taky motivace nevzdat to v období, kdy mě ovládá pracovní vytížení, kdy mám tendenci odkládat všechno na vedlejší kolej nebo pochybnosti, že to stejně nemá smysl – těch znám spoustu. 

A je za tím ještě něco: po tolika letech psaní se učím brát ho vážně i jako řemeslo, nejen jako koníček a radost. Paywall je součást toho ročního cvičení.

Takže tady to je. Můj narozeninový dárek. Můj živo(t). 

Jsem na něj natěšená, bojím se ho, jsem zvědavá, kam mě zavede, on i moje psaní. Uvidíme za rok. A jak aktuálně vypadá? Třeba takto: