Džana? aneb Amerika mě zná jménem!

"Hello. How are you? Dám si … oříškové cappuccino. Malé, prosím. A vodu," říkám obsluze v jedné z poboček nejfrekventovanějších americké kavárny, odkud tak třikrát do týdne píšu tento blog.

"To je … Džana?" slyším zpoza baru ani ne dvacetiletého kluka, který bere do ruky černou fixu, aby na papírový kelímek napsal moje jméno!!! Mám z toho snad větší radost, než kdyby mi zdarma ke kávě přidali muffin. Tím spíš, když je na papírovém kelímku opravdu napsáno JANA s J a nikoliv Y, jak mě tady píší obvykle, bez ohledu na to, jak poctivě a nahlas speluju.

Těší mě to tím víc, protože já nejsem schopná si jména zapamatovat ani s použitím všech možných mnemotechnických pomůcek. A už vůbec ne jména americká, na která neexistuje žádná sjednocovací věc typu český kalendář. Zejména psaná forma je dost oříšek. Tady v USA, když chcete někomu napsat k narozeninám, obnáší to skoro detektivní práci, jak poskládat písmena správně, abyste Bryana s Y nenapsali s I a jiného Briana, toho s měkkým I, zase s ypsilon. Vůbec nejsložitější je to pak se jmény, kdy rodiče svoje děti pojmenují nějak originálně, například jako mého známého - Jedediah, který dostal jméno podle státního parku, kdy byl kdysi počat. Bohužel příběh, abyste spelling mohli jednoduše ověřit na Googlu, vám povyprávějí až po několika letech.

Když si vezmete, že v Americe žije skoro čtyři sta milionů lidí a touto kavárnou jich denně profičí (doslova) několik tisíc, tetelím se radostí, že si v tom chaosu a shonu někdo zapamatoval zrovna moje jméno. V té chvíli, kdy ho ve správné podobě píše na kelímek, mám pocit, jako bych dostala potvrzení, že sem patřím, že mě tady berou a že jsem zákaznice, kterou se z nějakého důvodu vyplatí si zapamatovat.

Yep!

:)