30.07.14

Sex ve městě po tisící pětisté osmé

Viděla jsem všechny série, všechny díly, na YouTube několikrát taky všechny nejdůležitější scény. Všechny je mám uložené v počítači. Vypálené na DVD. A také poctivě zazálohované (!!!) na černém disku gigantické paměti. 

Tedy mám je po ruce prakticky čtyřiadvacet hodin denně a můžu si je pustit pokaždé, kdy se mi zachce.

Ale přesto, když při přepínání kanálů americké televize náhodou narazím na Carrie, Mirandu, Charlottu a Samanthu, mám pocit, jako bych právě dostala nečekaný, byť už polorozbalený, dárek. Vlastně ani nevím proč, ale tahle náhoda mi udělá daleko větší radost, než kdybych si naplánovala dívat se, obklopila se dobrotami, usadila se před počítač nebo televizi a sama zmáčkla knoflík.

Stalo se mi to tady ve Spojených státech už několikrát. V obchodě s elektronikou, v hotelu, včera při běhání na páse, nicméně vždycky je tahle náhoda nadávková v časech a místech, na kterých mě dokáže překvapit. A právě to je na ní nejradostnější: že mě zastihne naprosto nepřipravenou, překope na pár chvil původní plány, a navíc mi často vnukne nějakou myšlenku nebo téma k přemýšlení nebo psaní. No a když přijde ve chvíli, kdy běžím na páse a mám v plánu už skončit, ale pak díky holkám z New Yorku uběhnu o míli nad původní plán, je to ještě taková radost navíc.

Žádné komentáře:

Okomentovat