27.07.14

Jak být v očích druhých extratřída?

"Já … můžu se tě zeptat? Ty plaveš závodně, chystáš se na soutěž? Jsi … dobrá!" Původně jsem si myslela, že dotyčný nemluví na mě. Potom, že se možná spletl, protože mám na sobě matoucí jednodílné černé plavky, které nosí ženy na olympiádě. Tohle že mám být já?
Paní radová s hlavou nad vodou, která se kolikrát tak urputně snaží nenamočit si vlasy, až zapomene dýchat a pak jí z toho píchá v boku? Kéž bych uměla plavat! Natož závodně! Jak ve mně někdo může vidět takovouhle supersportovkyni?

Jenže stačilo se rozhlédnout kolem, aby mi došlo, jak vidím většinu svých dnešních spolusdílečů bazénu. Plavčíka z Bulharska jako odvážného kluka, který se v devatenácti vydal přes oceán naučit se anglicky a získat zkušenosti, ženu v modrých plavkách jako pilnou studentku, protože už hodinu leží ponořená v tlusté lékařské knize (já nevydržím u bazénu soustředně číst ani deset minut), toho kluka v černém, co zvládne celý bazén pod vodou (já maximálně tři tempa)… Chtěla bych být šikovná jako všichni tihle kolem a zdá se mi, že na nic z toho prostě nemám. A pak mi někdo položí otázku, z níž plyne, že mě už nějakou dobu sleduje a že si myslí, že plavu tak dobře, že bych mohla závodit???!!!

Zase mi došlo, jak zrádné a škodlivé je pro člověka porovnávat se s ostatními, když z nich vidí jen malou část a navíc tu lepší, zatímco sami k sobě přistupujeme přesně naopak a jednoznačně víc si všímáme a uvědomujeme vždycky to horší. Že mě někdo vidí takhle pozitivně, mi udělalo radost. Ještě větší jsem ale pocítila, když jsem si uvědomila, že jsem dotyčnému nenakoukla do hlavy, ale že mi to osobně řekl.

Žádné komentáře:

Okomentovat