31.08.14

Jak je důležité začít si fandit?

Včera jsem se po týdenní pauze vracela k běhu. Ačkoliv přihlášená na půlmaraton v polovině října, vůbec se mi nechtělo, navíc mi připadalo, že nohy mě bolí, ještě než jsem si vůbec stihla zavázat tkaničky.
Ale přemohla jsem se, řekla si, že musím bojovat a vyběhla. Týdenní pauza začala být znát už po prvním kilometru. Zapomněla jsem doma potítko, takže pot z čela mi hrnul do očí a děsně štípal. Nemohla jsem nabrat rychlost. Ztrácela jsem dech, píchalo mě v boku, bolelo mě rameno a ruce vypadaly, jako bych před sebou tlačila náklad, když v tom mi jeden starší muž, okolo kterého jsem právě běžela, ukázal vztyčný palec a zakřičel: "Do tohooooo! Superrrr! Zvládneš to!". A hned za ním další, kterého občas potkávám na své trase, roztáhl úsměv jako že: ty kráso, ty už jsi tu zase, a v tohle vedru, no jsi fakt dobrá.

A tehdy mi to došlo. Nejenže musím bojovat. Že si taky musím začít fandit, já sama sobě, nejenom spoléhat na ostatní. A že si aspoň někdy musím přiznat, že jsem dobrá, když zvládnu týdně čtyřicet mil.

Včera odpoledne, když jsem si oblékala tričko, jsem si myslela, že nedám ani jednu. Nakonec jsem jich zvládla osm.

No, jsem dobrá a mám ze sebe radost! :)

Žádné komentáře:

Okomentovat