08.09.14

Okamžik radosti: Vidět české jméno na seznamu

Včera jsem zase byla v knihkupectví. Opět jsem si něco koupila, a když jsem platila, prodavačka se mě zeptala, jestli se náhodou nechci zapsat a dostávat od obchodu pravidelně newsletter s pozvánkami na nejrůznější akce.
Protože jsem tady nová, skoro nikoho neznám, a tudíž nikdo mě nikam nezve, řekla jsem si, proč vlastně ne. Vzala jsem do ruky tužku a uviděla, že přede mnou se na seznam napsala nějaká Marie H. s českým jménem a e-mailem! Udělalo mi to velkou radost, protože jsem si zase uvědomila, že v tomhle velkoměstě nejsem úplně sama Češka. Přestože Marii neznám a zřejmě nikdy nepoznám, jako bych právě získala dalšího spojence, s nímž život v Americe a zvládnu mnohem snadněji. Ačkoliv dobře vím, že je to hloupost, nedokázala jsem na Marii nemyslet a moje radost trvala ještě dlouhé poté, co jsem knihkupectví opustila.

Psycholog Daniel Gilbert ve své přednášce zveřejněné na konferenci TED tvrdí, že taková lidská reakce je zcela přirozená a týká se každého z nás, a to nejen, když žijeme jinde, než jsme se narodili, ale také v roli turistů. Pokud v cizí zemi, nějaké jiné než Chorvatsko, kde je Čechů skoro víc než místních, potkáte někoho „domácího“, nejen že vám to udělá radost, ale dáte se s ním také do řeči mnohem ochotněji než s cizím člověkem doma a navíc o něm budete smýšlet jenom pozitivně. Na výletě v thajské džungli se z vás stanou nejlepší kamarádky, které budou kroutit hlavou, jak je možné, že když mají tolik společného a tolik si co říct, v Česku se ještě nepotkaly a blahořečit osudu, jak to krásně zařídil. Když se ale po návratu z dovolené sejdete na večeři, ubude nadšení, vřelosti i úsměvů a pravděpodobně zjistíte, že Eva není ničím výjimečná, je stejná jako všechny vaše kamarádky, je vlastně dokonce celkem nudná … A velká radost bude pryč.

Co tím chci říct?

Dokud můžete, nezapomeňte si ji užít ve všech podobách, z nichž je daleko do reality.

Žádné komentáře:

Okomentovat