16.10.14

Jak jsem se stala půlmaratoncem

Dnes odlétám do San Franciska, kde v neděli poběžím svůj první půlmaraton. Jsem na sebe zvědavá, protože tak velkou vzdálenost jsem ještě nikdy nezvládla, byť s velkými přestávkami běhám už asi tři roky.

Ačkoliv běh není vášnivá láska, kterou bych žila od rána do večera, dělá mi radost, a když ho vynechám, chybí mi. Běhání je pro mě taky skvělý způsob, jak se vyrovnávám se svými nářky nad nespravedlností světa, kde toho často mnoho nemůžu ovlivnit. Sport vůbec je pro mě navzdory všem skandálům pořád jedním z nejspravedlivějších lidských konání, výsledky totiž řekněme z devadesáti procent záleží hlavně na člověku samotném. A běhání je pro mě taky ideální cesta, jak si hmatatelnými vítězstvími sebedisciplíny nad leností a chutí na další Fidorku pravidelně připomínat, že trpělivost je, co výsledky přináší.

Vždycky jsem byla sprinter, na škole doslova: něco jsem začala (atletiku třeba) a když to nešlo, po pár týdnech nebo měsících jsem skončila. Není to tak dávno, co jsem pochopila, že aby člověk v životě v dnešní době něco dokázal, musí být maratonec. A stát se ze sprintera maratoncem (a hlavně vydržet být maratoncem) je zatraceně těžké, proto je dobré dát si na té cestě nějaké cíle – v mém případě třeba právě půlmaraton.

Trénovala jsem uplynulých dvanáct týdnů a udělala jsem si radost, že jsem to zvládla, ať už nedělní závod dopadne jakkoliv.

Držte mi palce v San Francisku.

Žádné komentáře:

Okomentovat