Okamžik radosti: Hřát si ruce o horkou čokoládu

V reklamách a obchodech je podzim tady ve Washingtonu D.C. už od 28. srpna, kdy z kaváren zmizel ledový čaj a vrátily se do něj horká čokoláda a dýňová příchuť kávy a dortů.

Naštěstí přírodě je miliardový byznys fuk, a tak se až do minulé týdne chovala, jako by bylo neustále léto. Někdy trochu chladnější, pořád se ale dalo chodit ven v trepkách a krátkých rukávech a ještě minulou středu jsem usínala za bouřky patřící silou spíš do poloviny června. Léto miluju a přicházející zima mě děsí, zároveň však musím říct, že koncem minulého týdne už se mi zastesklo. Ani ne tak po podzimu, ale po změně, kterou s sebou přináší.

Když jsem byla před lety v Austrálii, téměř celoroční léto mi v žádném případě nevadilo. Zároveň ale musím říct, že neměnné opakování slunečných dnů mi za čas přišlo jaksi stereotypní a samozřejmé a tudíž i radost z krásného počasí byla menší, než jakou obvykle zažívám doma. Na jednu stranu příjemný stereotyp, ovšem nebylo z něj kam vybočit, na co se těšit a taky čím vyplnit small talk. :)

Už jsem trochu začínala pochybovat, jestli se mi v Americe letos nepřihodí totéž. Pak ale teploty o víkendu spadly ke třinácti stupňům a já jsem se přistihla, jak v sobotu ráno pevně objímám papírový kelímek s kávou, aby mi zahřál ruce. Měla jsem z toho radost. A taky ze života ve čtyřech ročních obdobích, které porušují rutinu, přinášejí překvapení a „nutí mě“ si toho všímat, místo abych jen procházela okolo.