17.11.14

Okamžik radosti: Nasadit si čepici

Devětadvacet let jsem tenhle úkon považovala za potupu. V dětství jsem ji rvala do kapsy zimní bundy, sotva jsem zašla za zatáčku poblíž našeho domu. 

(Co by si řekli spolužáci, kteří byli bez ní? Ještě by mě považovali za malou holku!)

V pubertě jsem skrz fialové rty neschopné artikulace tlačila zoufalovou obhajobu, že mi není zima. (Co by si pomyslel David, vidět mě takhle nabalenou? Poznal by mě vůbec?)

A konečně v dospělosti jsem chození bez čepice v mrazu považovala za součást podle mě pravdivého tvrzení, že krása bolí. Podivuhodný účes z elektrizujících vlasů byla na schůzkách a poradách prostě větší hrůza než červené uši.

Možná je to tím, že s třicítkou se mi přeskupily priority.

Nebo tím, že zima v Česku a zima v Americe se nedají zrovna. Tady za oceánem jako by zima ještě zdůraznila vše, co se říká o Spojených státech: velká, nekompromisní, drsná a nepromíjející chyby. V televizi NBC před nimi několikrát denně varují, když na konci relace o počasí naskočí grafika se seznamem věcí, které si zítra rozhodně nemáte zapomenout obléknout: kabát, šálu, rukavice, a hlavně – čepici.

Pokaždé mnou projede zvláštní spokojený pocit, když si ji dávám na hlavu. Dnes je mínus dva, a tak jsem to udělala dokonce už doma v předsíni. Protože vím, že mi bude teplo, a je dobré si ho trochu nastřádat už s předstihem.

A taky proto, že aspoň v oblékání jsem konečně dospěla do bodu, kde mi záleží primárně na mém dobrém pocitu a nikoliv na mínění a pocitech těch druhých.

P.S. Nasazuju si ji i teď na běžecký trénink. :)

Žádné komentáře:

Okomentovat