Okamžik radosti: Nasadit si čepici

V pubertě jsem skrz fialové rty neschopné artikulace tlačila zoufalovou obhajobu, že mi není zima. (Co by si pomyslel David, vidět mě takhle nabalenou? Poznal by mě vůbec?)

A konečně v dospělosti jsem chození bez čepice v mrazu považovala za součást podle mě pravdivého tvrzení, že krása bolí. Podivuhodný účes z elektrizujících vlasů byla na schůzkách a poradách prostě větší hrůza než červené uši.

Možná je to tím, že s třicítkou se mi přeskupily priority.

Nebo tím, že zima v Česku a zima v Americe se nedají zrovna. Tady za oceánem jako by zima ještě zdůraznila vše, co se říká o Spojených státech: velká, nekompromisní, drsná a nepromíjející chyby. V televizi NBC před nimi několikrát denně varují, když na konci relace o počasí naskočí grafika se seznamem věcí, které si zítra rozhodně nemáte zapomenout obléknout: kabát, šálu, rukavice, a hlavně – čepici.

Pokaždé mnou projede zvláštní spokojený pocit, když si ji dávám na hlavu. Dnes je mínus dva, a tak jsem to udělala dokonce už doma v předsíni. Protože vím, že mi bude teplo, a je dobré si ho trochu nastřádat už s předstihem.

A taky proto, že aspoň v oblékání jsem konečně dospěla do bodu, kde mi záleží primárně na mém dobrém pocitu a nikoliv na mínění a pocitech těch druhých.

P.S. Nasazuju si ji i teď na běžecký trénink. :)