02.11.14

Okamžik radosti: Zabalit se do deky

Dělá mi radost každý večer, kdy mám všechno hotovo a nikam nemusím, takže si natáhnu na nohy teplé ponožky, uvařím velký hrnek čaje (který držím na klíně a on mě hřeje do stehen, až na nich mám velká červená kola) a pustím si ve videotéce další díl oblíbeného televizního seriálu.

V sobotu jsem takhle seděla v křesle, když mi husí kůže na předloktí připomněla, že tomu něco chybí. Nemusela jsem přemýšlet dlouho: deka! S potěšením jsem zmáčkla pause, z kuchyně vzala židli a  přistavila ji ke skříni, kde na mě v nejvyšším patře od jara čekala. Vždycky, když po dlouhé době vytáhnu něco, co jsem dlouho neměla na sobě, zdá se mi to jako nové. Jako bych ji právě přinesla z obchodu a užívala si její vůně a úžasné měkkosti …

Nejdřív jsem ji rozdělala jen částečně a přehodila přes ramena a horní část těla jako hermelín. Ale nestačilo to a pořád mi byla zima. Tak jsem ji celou rozdělala a omotala jsem se do ní jako mumie. Nechala jsem jen kousek okraje pro jistotu, kdyby v Breaking Bad zase někoho zabili, abych si ho mohla dát před oči, nemusela je zavírat a prosit B., ať mi řekne, až to tam nebude.

Ačkoliv už jsem tady v minulých dnech psala o pár znameních podzimu a zimy, pořád to pro mě byly jen takové … náznaky. S dekou jako bych dostala definitivní potvrzení začátku nového období. Času ranních mlh, tlejícího listí nalepeného na podrážce bot a běžeckých tréninků, při kterých budu vzdorovat větru a bude mě pálit v krku, když zapomenu zavřít pusu. A taky mi bude zima.

Naštěstí jenom venku. Doma mám totiž svoji deku.

:)

Žádné komentáře:

Okomentovat