05.02.15

Okamžik radosti: Otevřít poštovní schránku

Miluju otevírání poštovní schránky. Je to jako každodenní těšení se na Vánoce: bude tam ještě něco jiného než noviny, letáky supermarketů a slevový kupón do čínského bistra naproti v ulici?

Je to zvláštní. Zatímco mailovou poštu otevírám pokaždé s obavami a se staženým žaludkem, jaké nepříjemnosti a kolik slov jako „urgentní“, „zařiď“, „uzávěrka“ a dalších podobných se tam objeví, na klasickou poštu se vždycky těším. Navzdory tomu, že i tam už jsem kolikrát našla věci, z nichž mě polilo horko: obálku ze sociálky, pokutu, první „přátelské“ upozornění na přečerpaný kontokorent … skoro se chvěju, když strkám miniaturní klíč do dvířek a užuž je otevírám. Je to samozřejmě úplný nesmysl myslet si, že v klasické poště se skrývají radostnější zprávy či věci než v e-mailu. Ale mám takový pocit. Stejně bláhový jako když letím letadlem a nad pevninou jsem tak nějak zvláštně klidnější než nad mořem. Protože když spadneme na zem místo do vody, říkám si, že bych to možná mohla přežít. Že by pilot mohl nějak zázračně doplachtit. A když ne, že by se k nám záchranáři aspoň dostali rychleji.

A je to ještě zvláštnější, protože v dnešní době posedlé zběsilým monitorováním všeho kolikrát vlastně tuším, jestli v poště něco bude a často taky i co to bude, případně jak to bude vypadat. Přesto mi otevírání schránky připadá podobně napínavé jako cesta do cizích zemí: vygooglujete si o nich úplně všechno a stejně jste zvědaví, jak to bude vypadat, až TAM dorazíte. Především se mi na poštovní schránce ale líbí to, že se k podkladům v ní nedostanete hned. Že k ní musíte nejdřív najít klíč J, pak dojít, otevřít, že každé překvapení (i nepříjemné) je ještě zabaleno, někdy tak dokonale, že potřebujete nůžky, abyste se k němu dostali, že adresa odesilatele se někdy liší od té, z níž poštu čekáte, a tak jste ještě víc napjatí a zvědaví. Zkrátka že těšení se a posléze i radost se prostě trochu protahují.

To už se dneska totiž člověku stane málokde.

Žádné komentáře:

Okomentovat