30.03.15

Neuctivé americké e-maily. Nebo je tak jenom vidím?

Mezi mé dobré návyky, za které na sebe dokážu být i trochu hrdá, patří psaní zdvořilých e-mailů. Od začátku, co e-mail používám, ho vnímám jako dopis, v němž by nemělo chybět minimálně oslovení a rozloučení. Snažím se psát e-mail takové, jaké chci sama dostávat a číst.


Takže když jsem se minulý týden hlásila na trénink crossfitu (a jediná možnost, jak to udělat, byl e-mail), poslala jsem dopis zhruba tohoto znění: „Dobrý den, Chrisi, našla jsem na stránkách … blablabla, ráda bych se přihlásila, je to prosím možné a kdy případně mohu přijít. Děkuji mnohokrát, s pozdravem ….“ Netrvalo ani dvě hodiny a dorazila tahle odpověď: „Ok. Začneme. Pondělí v osm?“ Žádný pozdrav, žádné rozloučení. Pět slov! Nestalo se mi to v Americe poprvé. Když jsem před dvěma týdny podobně zdvořilým e-mailem žádala o rozhovor autorku populárních knih Gretchen Rubin, přečetla jsem si jako odpověď tohle: „Žádný problém, jen můj kalendář je teď nabitý. Pár minut po mém úterním čtení stačí?“

Vím, že všechny pozdravy, fráze alá „zavolejte, když budete potřebovat“, „těším se na setkání“ a tak dál jsou jen … fráze, které zabíjí čas, člověku co je píše, i tomu, co je čte. Přesto se při čtení e-mailů bez nich cítím tak nějak nevysvětlitelně hůř a hlavou mi víří spousta otázek. Naštvala jsem je něčím? Nebo toho mají jen hodně? Proč taková neuctivost? Chci pracovat s lidmi, co nemají čas a aspoň špetku taktu mě pozdravit nebo mi popřát fajn den? Opravdu jsem pro ně tak málo? Opravdu to stojí tolik? Jsou takoví jen na mě, nebo i na ostatní? A tak dále.

Načež jsem se včera začetla do nové knihy Gretchen, kde zrovna v jedné kapitole popisuje, jak jí krátké, úderné a přímo k věci e-maily bez pozdravu a podpisu šetří čas a dovolují zaměřit se na to, o co jí v e-mailech jde – totiž odpovědět čtenáři. Jak jsem četla dál, s radostí jsem zjistila, že nejsem sama, komu ovšem její odpovědi přijdou neuctivé až nepřátelské a tak nějak neví, co si o nich má vlastně myslet. Gretchen ve své knize vysvětluje, že to nijak neuctivě nemyslí, že se jen snaží udržet e-mail tak jednoduchý a praktický, jak to jen jde. Když jsem se včera potkala s Chrisem, je mi jasné, že ani on to tak nemyslí. Usměvavý Kaliforňan s pevným stiskem ruky mi bez problémů a za nulový honorář věnoval hodinu svého času a dlouho jsem nezažila tak precizní a zábavný sportovní trénink.

Vím, že čas je v Americe všechno a že fráze v e-mailu nenapovídají nic o kvalitách člověka, který ho píše. Ale stejně. Mně osobně uctivost přináší radost a nevím o nikom, kdo by proti uctivým frázím protestoval. Spíš naopak. Z tohoto důvodu si je ráda ponechám, přestože mě stojí kousek života. V tomhle případě mi to vůbec nevadí.

Žádné komentáře:

Okomentovat