02.06.16

Jak psát blog a nikdy nepřestat

Dlouho jsem tu nebyla. Já vím. Není to tím, že by moje blogovací potřeba uvadla, ani že bych neměla témata, ale ke konci dubna jsem odjela na pět týdnů do Čech. Nebyla to tak úplně dovolená, i když částečně vlastně ano. Jde spíš o to, že jakmile se můj život vychýlil ze zajetých kolejí, na které jsem zvyklá, některé moje návyky, hlavně ten blogovací a sportovní, se rozložily na minisoučástky.


Setkání, pracovních i osobních, návštěv, káv, pozvánek, oslav, snídaní, večeří, výletů, obíhání lékařů, úřadů, pocitů zavděčit se všem a vidět se s každým, kdo mi napsal, jestli někam nezajdeme, toho všeho bylo najednou tolik a bylo to buď tak lákavé nebo jsem to cítila jako tak zásadní povinnost, že to psaní blogu prostě porazilo. A to navzdory tomu, že mám psaní ráda a že právě v období, kdy jsem byla v Čechách a paradoxně na blogu absolutně nic nevyprodukovala, mi přišlo asi nejvíc zpráv typu: píšete skvěle, sleduju vás v časopisech i tady, děláte mi radost, vidíme svět podobně, našla jsem tě po letech díky blogu a jsem nadšená a tak dál.

Každý večer, kdy jsem ležela v posteli, než jsem usnula, jsem si říkala: ještě tohle setkání, tuhle večeři, tenhle výlet a pak to hned všechno sepíšu. No jak vidíte, nesepsala jsem nic.

Každopádně, uvědomila jsem si díky téhle obrovské pauze důležitou věc. Jakkoliv je blog můj koníček, baví mě a psaní (teda zejména chvíle, kdy si teprve sumíruju v hlavě, co a jak napíšu) a hlavně ohlasy na něj mi nesčetněkrát přinesly obrovskou radost, pokud ho chci udržet při životě, nemůžu spoléhat na nadšení, co mě požene k počítači. Abyste mě nechápali špatně: pořád v sobě nadšení mám. Někdy se projeví v podobě totální euforie, ale častěji spíš takovým příjemným naladěním a těšením se. Pravda je ale taková, že kino, pozvání na tatarák nebo na dvojku s kamarádkou tohle naladění prostě neporazí. Jakkoliv krásná a radostná, psaní blogu je na rozdíl od kina nebo popíjení vína hlavně práce. Která čím lehčeji má působit, jako že mě osvítil úžasný nápad, já jsem prošla kolem počítače a na první dobrou ho do něj naťukala, tím náročnější je a tím déle mi trvá.

Co tím chci říct, že pro příště budu zejména v náročných dnech, jako byly ty v uplynulém měsíci a půl, přistupovat k blogu ne jako ke koníčku, kterému se věnuju ze zájmu, nadšení a radosti, ale jako k serióznímu úkolu. Který si ideálně poznamenám do diáře a dám mu nějaký deadline stejně jako všemu ostatnímu svému psaní, neboť to je pro mě fungující a osvědčený způsob, jak zájem, nadšení a radost opečovávat a nenechat vyšumět.

Tohle mimochodem v mém případě platí i pro jakoukoliv jinou soustavnou činnost, ke které je potřeba vynaložit trochu větší úsilí.

Nevím to samozřejmě určitě, ale doufám, že se tímto přístupem vyhnu dvěma věcem: že na blogu bude tolik týdnů díra a těmhle ultra nepříjemným začátkům znova, které mám tendenci donekonečna odkládat (tím víc, čím delší je ta díra) a kdy mi přijde, že cokoliv napíšu je jenom chabé a trapné zakrývání toho, že na blog kašlu. Nekašlu. Jenom jsem trochu přecenila sílu nadšení a zapomněla jsem na to, jak ráda a hodně jsem pohodlná.

Žádné komentáře:

Okomentovat