26.07.16

Hrdá Češka

"Zpátky z dovolené. Zpátky v podělaném Česku. Ach jo." Tenhle status jsem o víkendu objevila na Facebooku na zdi jednoho z mých známých. Vlastně mě to až tak nepřekvapilo, něco podobného čtu nebo slyším v různých obměnách každý rok, jakmile se lidé začnou vracet z dovolené a vyprávět o tom, jak ...

... v Itálii, Chorvatsku, Španělsku, Norsku, Kanadě (a všude jinde) byli všichni vstřícní, usměvaví, jak se tam se zájmem obsluhuje, cizinci mají styl v krvi, jak tam všechno jde a jak se tam dobře žije. Dobře myšleno o moc lépe než v Česku. Kde je to samá nepřejícnost, závist, politický skandál, protáhlý obličej, kdykoliv někdo řekne, že má nápad, a co je ze všeho nejhorší – všechno je špatně a nikdo se neusmívá. 
Ještě tak před dvěma lety mně tyhle řeči hrozně zlobily, ale dneska už jim rozumím. Musela jsem si totiž přiznat, že než jsem se odstěhovala z Čech, taky jsem pokaždé podlehla pocitům turisty, co se skoro z každé země na světě vracel uchvácený, jak je to tam lepší, a měla jsem nutkání se tam okamžitě odstěhovat. Ono když jsem odpočatá a bez starostí srkala cappuccino a cpala se croissanty s čokoládou v Benátkách, byl mi fakt, že je Itálie skoro před bankrotem, celkem šumák. Když jsem v New Yorku nakupovala levné oblečení a vykřikovala, že tohle město je nejlepší na světě a že tady budu bydlet, vůbec mi nedošlo, že měsíční nájem minigarsonky s kuchyňskou linkou dlouhou dvacet čísel tu stojí stejně jako doma ojeté auto a žít sama (jako jsem tehdy žila v Praze) si tady může dovolit jen pár vyvolených. Pouliční nepokoje v Turecku mě taky moc netrápily, když mě od nich dělily zdi luxusního hotelu a nahřátý mramorový kámen, na kterém mi za pakatel prováděli typickou tureckou masáž hammam. Nebo když jsem závistivě přepočítávala příjmy v Norsku žijících známých na české koruny, jaksi mi ani nedošlo zeptat se, jaké mají vlastně životní náklady. Byla jsem na dovolené, kde všechno vypadá lépe zkrátka proto, že … jsem tam na dovolené.  
Teprve když jsem se do některých z těch zemí odstěhovala ne na krátkou návštěvu, ale žít, nejprve na rok do Austrálie a teď na neurčitou dobu do Spojených států, došlo mi, že každodenní život je mnohem méně atraktivní a většinou daleko náročnější a po všech stránkách tvrdší než doma. Přesto Češi v Česku nejsou rádi. Kdykoliv se doma vidím se svými známými, u spousty z nich mám z našeho rozhovoru vždycky pocit, jako že oni si vytáhli tu kratší sirku a já měla štěstí – mám tu delší. Přitom já mám poslední dobou dojem skoro opačný. 
Já samozřejmě vím, že ne všem se v Česku žije dobře a spousta věcí by mohla být lepší. Dost věcí už ale dobrých je. Tyhle mě napadají hned na první dobrou:

  • V Česku je bezpečno a až na opravdové výjimky celkově, ne jen ve vybraných ulicích, čtvrtích nebo taxících.
  • Zdravotnictví, ačkoliv se někdy odehrává v zařízeních, ze kterých by se člověku přitížilo, je zdarma a doktoři na něj pořád ještě mají čas. Takový servis je v Americe, kde je například moje průměrná doba strávená v ordinaci čtyři a půl minuty (když mám štěstí), buď sci-fi nebo otázka složenky na stovky a tisíce dolarů, to se zdravotním pojištěním.
  • Vzdělání totéž. Komukoliv doma řeknu, že za jeden předmět na semestr platím ve škole od 400 dolarů výš, ptá se mě, jestli je to normální. Není to normální. Moje škola je levná a mám štěstí, že se nachází ve státě, v němž žiju. Kdyby byla v sousedním (půlhodiny metrem), bude mě to stát jednou tolik čistě z administrativních důvodů.
  • Každých pět minut jezdí v Praze metro. Za stovku na den. Skoro každou hodinu jede odněkud někam autobus. Když jsem známým v New Yorku řekla, že cesta Brno – Praha vyjde luxusním autobusem na 8 dolarů, dvakrát se ujišťovali, jestli jsem se nespetla a nemyslela jsem 18 nebo 80.
  • Ano, právní a podnikatelské prostředí u nás možná není ideální. Ale pojďte si zkusit, jaké je ve Spojených státech a hlavně jak nelítostné může být, když onemocníte (nebo někdo z vaší rodiny), přestane se vám dařit nebo máte na chvilku prostě smůlu. 
  • Ano, česká mateřská a rodičovská dovolená jsou úsměvné částky, se kterými většina rodičů nevyjde. Na druhou stranu, máme ji a k tomu možnost strávit se svým dítětem doma až čtyři roky, což zní většině Američanů jako totální utopie. No schválně koukněte – video je v angličtině, bohužel jsem ho nenašla v českém překladu.

A tak dál.
Bylo by skvělé, kdybychom si těch věcí začali vážit. A byli na Česko hrdí. Aspoň trochu. V tom totiž podle mě zaostáváme úplně nejvíc, daleko víc než v usmívání se. 

2 komentáře:

  1. Plně souhlasím,sem tam je člověk naprdnutej,ale když se to vezme kolem a kolem, tak si musím přiznat,že to tady miluju.libi se mi v cizině,o to nic,ale stejně když se řekne výlet nebo dovolená,tak mě první napadne Praha nebo vinné sklípky na Moravě a až potom teprve další alternativy....

    OdpovědětVymazat
  2. Taky souhlasím. Těm co se v Česku nelíbí, ať se sbalí a jdou zkusit žít na pár měsíců nebo let někde jinde a pak at srovnávají. Můžu sice srovnávat jen s životem v Americe, ale už se těším, až se vrátíme opět do Česka, kde je levněji, bezpečněji, a hlavně taky moc krásně.

    OdpovědětVymazat