06.07.16

Kdy máte povoleno odložit knihu, co vás nebaví?

Nedávno jsem na blogu Báry Šťastné narazila na článek o tom, že 38% lidí dočte každou knihu, ačkoliv jim třeba připadá nudná. Musím se přiznat, že až do pátku jsem k nim taky patřila. 
Čtu od chvíle, kdy jsem se naučila číst, ale na prstech jedné ruky bych spočítala tituly, které jsem odložila dřív než na poslední stránce. Pravda je, že v hodně knihách jsem jen tak poobracela stránky a skenovala řádky, zatímco myšlenkami jsem byla úplně někde jinde, ale až na opravdové výjimky (které už si ani nevzpomínám, jaké konkrétní knihy to byly), jsem vždycky dočetla. Je mi jasné, že takové čtení mi nepřinášelo žádnou velkou radost. 

Někdy se ukázalo, že určitá kniha není zase tak špatná, ale častěji jsem se jejím čtením spíš ochudila o kus života. Jenže nějaký zvláštní smysl pro povinnost (jakkoliv hloupě to zní u něčeho, co povinností vůbec není) a soucit s autorem, který psaní věnoval spoustu času a energie, mi prostě nedovolily vytáhnout záložku a knihu vrátit buď do police, nebo zpátky do knihovny.

Minulý pátek jsem zažila něco podobného, jenže tentokrát s jiným koncem. Už hodně dnů jsem měla v ruce novinku Jonase Jonassona „Zabiják Anders“, jehož předchozí díla Staříka a Analfabetku jsem zhltla každé za dva dny. Na tu knihu jsem se tak těšila, že jsem si do diáře dokonce poznamenala termín jejího českého vydání a koupila jsem si ji okamžitě poté, co se dostala do prodeje. Prvních pár stránek jsem přečetla s nadšením, jenže zhruba od desáté už jsem věděla, že to není ono. Přistihla jsem se, že každých pět minut se natahuju pro mobil, některé odstavce čtu vyloženě jenom proto, abych "už je měla za sebou" a nechyběl mi kontext, na čtyřhodinové cestě do New Yorku jsem dělala v autobuse dokonce všechno možné jiné, jenom aby na knihu došlo až v posledních kilometrech, kdy už budu skoro vystupovat. No … dočetla jsem do strany sedmdesát čtyři a tam někde jsem si řekla, že to nechám být.
Jenže kdyby to bylo tak lehké!
Bylo mi to vůči té knize a Jonassonovi především hrozně hloupé. Dokonce jsem si říkala, že bestsellerový autor, který napíše něco takového jako Staříka, přece nemůže vydat knížku, co lidi nebaví a že je to určitě mnou, že to já jsem nějaká divná, když se do ní nemůžu začíst. V té souvislosti mě napadlo, že bych se asi měla víc snažit, vždyť celé roky jsem žádnou knížku nedala stranou. Nevím přesně proč, ale někdy v tu chvíli jsem klikla na internet na recenze a tam objevila, že to není jen můj pocit, ale že tahle novinka se Jonassonovi moc nepovedla. Pár čtenářům se dokonce zdálo, jako by vznikla nějak narychlo na objednávku (než autorova sláva moc opadne) nebo jako by ji psal někdo jiný.
Je to zvláštní, ale až teprve když jsem četla ta dvouhvězdičková hodnocení a názory těch, co to vzdali, jako bych si udělila povolení, že knihu taky smím odložit a nečeká mě za to nálepka „divná“ ani žádný jiný vyšší trest. Pořád se s tím nepříjemným pocitem vůči autorovi trochu peru, když na mě jeho dílo blikne ve čtečce, ale kdybych knihu měla odložit jen tak sama od sebe, nejsem si vůbec jistá, že bych to dokázala.

Žádné komentáře:

Okomentovat