23.05.17

5 věcí, které nevíte o životě v cizině

V Česku skoro není dne, aby mi někdo neřekl, jaké mám obrovské štěstí, že žiju v Americe. Že to musí být nádhera. Každá taková poznámka mi připomene, jak zkresleně vnímají lidé život v cizině, a pokaždé je mi smutno, že nemám tolik času, abych všem trpělivě vysvětlovala realitu. Před dvěma lety jsem o ní vydala článek, který se stal nejčtenějším textem, co jsem kdy napsala. Dnes mám pocit, že stojí za to si ho připomenout.

Z posledních pěti let jsem tři roky prožila v různých zemích světa. Když lidé říkají, že cestování vás změní, udělá lepšími, pomůže uvědomit si, co je v životě opravdu důležité, to všechno je pravda. Žádná škola, seminář ani kniha mi v životě nedají tolik jako moje pobyty v Austrálii a v Americe. Co už se ale v doporučeních o tom, že máte odjet, většinou nepíše: že je to zkušenost složitá jako žádná jiná a že vám kolikrát bude tak hrozně úzko, až si nebudete jistí, jestli se náhodou nemáte vrátit. Tady je pět věcí, které je dobré si uvědomit, než si zabalíte batoh a vysníte si život na druhé straně světa.

Není to dovolená
Ve filmu Nouzový východ je situace, kdy se hlavní hrdinové rozhodnou odejít z Ameriky do Paříže. Jakmile to vysloví, celé jejich okolí se najednou změní: kolegové, sousedi, přátelé. Znám to. Někteří lidé vám závidí, jiní nevěří, spousta vám to přeje, každopádně pro většinu je ta představa nesmírně abstraktní. "To má někdo v životě prostě štěstí," řekla nedávno mé matce kadeřnice asi tím tónem, jako že jsem odjela na celoživotní dovolenou. Nejprve mě ty řeči hrozně zlobily, teď už jim rozumím. Není to totiž tak dávno, co jsem sama podlehla pocitům turisty, který se víceméně z každé země vracel uchvácený a s pocitem, že se tam okamžitě přestěhuje, neboť je to tam lepší. Spousta věcí je levnějších. Dost věcí tam lépe chutná. Lidé tam vydělávají víc peněz. Taky se tam na sebe víc usmívají. A tak všelijak podobně. Snad je to právě letenka zpátky do domácí jistoty, co turistu chrání před tím, aby prohlédl, že každodenní život je mnohem méně atraktivní a většinou daleko náročnější než doma. Přijmout, že život je ve všech ohledech tvrdší, než jsem si ho představovala, pro mě byla jedna z nejsložitějších věcí před třemi lety v Austrálii i teď v Americe.

Začátky jsou krušné a dlouhé
Paradoxně víc než po rodině a známých se člověku na začátku stýská po jakési řekněme domácí pohodlnosti: po supermarketu ve vaší ulici, kde najdete tvaroh za minutu, po kožní lékařce, co máte léty prověřenou, po pouhých třech možnostech výběru telefonního operátora. Řekněte si, že jsou to maličkosti. Vlastně – hlouposti. Jenže tyhle maličkosti tvoří jakési životní jistoty. Když je nemáte a všechno, nákupem počínaje, vám najednou trvá milionkrát déle, člověka záhy přepadne zoufalý pocit, že už na to nemá, že se sem nehodí, že tady možná nemá co dělat. Když se přestěhujete do ciziny, ve většině případů začínáte ve všem od nuly. Myslím, že tohle je jiné ve dvaceti, kdy jste mladí, drzí, hladoví učit se, a jiné ve třiatřiceti a později, kdy máte pocit, že tyhle začátky už jste si jednou vybojovali. Sama sebe se ptám: Proč bych měla nastoupit na pozici sekretářky, když mám vzdělání, věk i zkušenosti na pozici manažerskou? Jenom proto, že začínám v cizí zemi? Copak Amerika nevidí, jak moc jsme se už nasnažila jinde? Copak nechápe, že nemám čas obětovat dalších pět let na získávání zkušeností. Mám týdny, kdy mě tyhle otázky ženou dopředu. A mám takové, kdy mě ženou pod peřinu, vybrečet se z drsné reality, že zatímco moji známí v Česku sbírají plody za všechna léta dřiny a snažení, já stojím znovu na startovní čáře v zemi, kde mi neváhají dát velmi drsně najevo, že na mě opravdu nečekali.

Stará přátelství se změní
Když jsem žila v Austrálii, můj tatínek slavil šedesát. Jakkoliv mocně mě rodiče přesvědčovali, že jim nevadí, že nepřiletím (doteď jim to nevěřím), dodnes mě poznámka typu to je přece fotka ze šedesátin, tam jsi nebyla, bylas přece v Austrálii bodne jako osten. Nechyběla jsem jenom na oslavě šedesátin. Chybím na křtinách. Chybím na svatbách. Chybím na vánočních večírcích. Chybím u kafe, kde se probírá spousta důležitých i úplně nepodstatných věcí, které však mají tu podstatnou vlastnost, že tvoří život. I když si pravidelně voláme, ne všechny detaily ze života blízkých jsou sdělitelné. Vím to sama od sebe. Lze vůbec popsat otci, který cestoval nejdál do Vídně, jak žiju v Americe? Pochopí, o čem mluvím? Přistihuju se, že často, když mluvíme, spoustu věcí vynechávám. Některé z nedostatku času, jiné tak nějak z pohodlnosti. Dělám to tak i s některými přáteli, až se všechny ty drobné důležité události najednou jaksi scvrknou do máš se? – ale jo, mám, všechno dobrý, a takové ty nepodstatné řeči, kdy prostě jen kecáme, abychom nemlčeli. Snažíme se, přesto se odcizujeme. A pak, když se jednou za čas rozhodnu přijet domů a mám telefon a e-mail plný pozvánek, nastává další dilema: Kdy přiletět? Kam jít? Čí oslavu stihnout? Čí vynechat a omluvit se? Koho vidět teď, koho až za rok? Nebo za dva? Koho pozvat k nám a kdy?

A nová nevznikají
Nepatřím mezi lidi, kteří mají problém se seznamovat. Známých mám hodně. Ale dobrého přítele nebo přítelkyni? Když nepočítám svého muže, nikoho takového jsem za dva roky života v Americe nenašla. Obecně mám pocit, že hledání přátelství je v dospělosti složitější. Člověk je opatrnější, má různé závazky, taky už s druhými nesdílí všechno jako v dětství a potenciální nové lidi ve svém životě posuzuje podstatně přísnějším okem než kdysi ve škole. Teď k tomu přičtěte ještě kulturní a jazykovou bariéru, pocit, že nezapadáte, a obavu, že spousta lidí se s vámi baví jenom proto, že jim vás přišlo líto, jak tam stojíte, usrkáváte kolu a těkáte očima… A pak, když už se zdá, že by to mohlo vyjít a bariéra mezi dobrou známou a nejlepší přítelkyní by mohla být překročena tím, že spolu v sobotu vyrazíte na kosmetiku a pak na večeři a drink (jak navrhuje ona), musíte odmítnout, protože na to nemáte. Ne chuť. Ale peníze.

Peníze jsou problém
Pokud nejste milionáři, myslím, že jedna z největších výzev na životě v cizí zemi je přijmout, že se minimálně na začátku musíte výrazně uskromnit. To se jednoduše řekne, než si na vlastní kůži vyzkoušíte, co to doopravdy znamená: po letech samostatného života znovu sdílet byt – a tudíž i život – se třemi dalšími lidmi (a dát za něj tři čtvrtiny platu), dodržovat uklízecí rozvrh, usínat se sluchátky na uších, čekat ráno s překříženýma nohama deset minut na záchod a dalších deset na možnost vyčistit si zuby… Když jsem žila v Austrálii, jedné z nejdražších zemí světa, a po škole prodávala zmrzlinu, chodila jsem v Sydney kolem krásných obchodů, restaurací, kaváren a záviděla lidem, kteří v nich seděli, protože já jsem dovnitř většinu času nemohla. Byly dny, kdy jsem neměla ani na loď, abych se jela přes záliv podívat do centra města. Žila jsem v jednom z nejkrásnějších měst světa a byla jsem šťastná i zoufale nešťastná, že musím přemýšlet, jestli si o přestávce ve škole můžu dovolit koupit kafe. Z tohoto pohledu je pro mě Amerika jednodušší. Mám po svém boku muže, díky kterému si tyhle věci můžu dopřát. Se svým příjmem v českých korunách se tady ale neuživím a musím spoléhat na něj, což mi po letech finančí nezávislosti doma v Česku dělá obrovské problémy přijmout. Mimo jiné i proto, že tohle téma je v Česku pořád tak trochu tabu. Nebo ne?

P.S. Moje články z různých webů a časopisů najdete také v rubrice "Moje práce".
P.P.S. Je něco, co by vás zajímalo o životě ve Spojených státech? Napište mi o tom! 




24 komentářů:

  1. Naprosto rozumím a to jsem žila v zahraničí při svém nejdelším pobytu jen 5 měsíců. Jednou jsem takto šla první týden ve Finsku nakoupit večer hrozně unavená do supermarketu a chtěla jsem jenom něco k večeři - snažila jsem se najít nejlevnější pomazánkové máslo a chleba. Český chleba samozřejmě neměli, takže jsem skončila s hnusným toustovým, místo pomazánkového másla jsem si omylem koupila cottage (na obalu popis pouze finsky) a ještě jsem za to zaplatila hromadu peněz. No, co si budem povídat, v kuchyni jsem se nad talířem se svojí úžasnou večeří málem rozbrečela :D

    OdpovědětVymazat
  2. Ta pasáž o přátelství je absolutní pravda, není vůbec jednoduché najít "stejnou krevní skupinu", zvlášť, když je člověk převážně doma s dětmi.

    OdpovědětVymazat
  3. Ta pasáž o přátelství je absolutní pravda, není vůbec jednoduché najít "stejnou krevní skupinu", zvlášť, když je člověk převážně doma s dětmi.

    OdpovědětVymazat
  4. Jak já Ti rozumím! Žila jsem rok v Anglii, cestovala jsem po Americe i Austrálii a přesně vím, jaké to je, sledovat lidi v restauracích, zatímco Ty máš tak leda na hambáč v Mekáči. Sydney mě drahotou tak překvapilo, že mi bylo líto vyhodit tolik peněz za zmrzku nebo kafe do ruky a fakt jsem si to nekoupila. Radši jsem to dala za cestování, přece jen ty zážitky mi zůstanou. Moje mamka měla celé mé dospívání strach, že se vdám do ciziny a nebude vídat vnoučata. Já jsem však vždycky věděla, že ač cestování miluju, tak v cizině žít nechci a jsem spokojená v Brně a mamka vídá vnoučka kdy se jí zachce :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Stastna to volba!!!take se vracim ze Sydney!!!!Zjistila jsem ,ze miluji Evropu....jsme trosku jini....


      Vymazat
    2. Trošku jiní? V čem jiní. To mne zajímá.

      Vymazat
  5. Hezký Peti, pěkně si to shrnula :)

    OdpovědětVymazat
  6. Dobrý den, byla jsem 3x v USA jen jako návštěva, ale článek se mi líbí. Vím tudíž, jaké tam dostávají zprávy z českých médií, od rodičů i kamarádů z Česka. Všichni naši přátelé jsou z toho zmatení a mají obavy, co by je tu po návratu čekalo? Takže můj dotaz je: jak brzy se adaptovali - našli práci - a jsou (ne)spokojení všicni ti co se z USA po letech vrátili domů?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tahle odpoved by me taky moc zajimala!!

      Vymazat
    2. Ja tim ted prochazim. 12 let v USA. Love and hate relationship. V pulroce je ten reverzni kulturni sok asi nejhorsi, asi tak rok se zpet asimilovat. Karieru jsem mela skvelou tam, bohuzel nemuzu praktikovat to same v CR, takze zacinat od nuly pred 40 je opravdu tezke.

      Vymazat
    3. Ziju v USA pulku meho zivota a do CR jezdim 1 za rok nebo 1 za dva roky. Zacatky jsou vsude stejny. Vzdycky kdyz jsem v CR tak na vsechno nadavam. Vsechno je drahy, lidi jsou neprijemny a otraveny. Vzdycky jsem rada, ze se vracim do USA. Kazdy ma jiny nazor a kazdemu se liby jinde.

      Vymazat
    4. Sice to není z USA, ale vrátila jsem se ze Zélandu přímo do Ostravy a vydržela to tu jen dva týdny a už jsem byla v Praze. Ten kulturní a přírodní šok mi přinesl nejhorší depresi, jakou jsem měla a věřím, že i jakou mít budu. Přijet z nádherné krajiny do ocelového města, přijet z místa, kde jsou nejpřátelštější lidé, které jsem kdy potkala do místa, kde koukáte na nafouknuté tváře důchodců s uštěpačnýma poznámka, to se prostě nedalo přejít jako by nic. Možná se ptáte, proč jsem tam teda nezůstala a důvod byl jenom jedinný. RODINA. Takže suma sumárum, pouze zařadit se do české společnosti mi trvalo bezmála půl roku, než jsem se začala cítit, že tu opravdu patřím a najít práci, která by odpovídala zélandskému stylu (tj. beze stresu s příjemnými kolegy) mi trvala najít rok.

      Vymazat
  7. Haha jo zacatky jsou svine.
    Ja jsem odcestoval do ciziny s Mati kdyz mi bylo 14 a pul.
    Byli jsme v Rakousku 8 mesicu na lagru a pak jsme imigrovali do USA
    New York byl v roce 1979 na pokraji bankrotu,zlocinost byla na denim poradku.Prepadavani,na ulicich a v Metru normalka.
    Ale tim ze jsem byl mlady jsem se rychle hazel naucil a break vsecko jako dobrodruzstvi.

    OdpovědětVymazat
  8. Úplně se vidím jako naivní turista.. :) Vždycky nás s manželem lákalo podívat se do Ameriky.. New York je náš velký sen.. Jít ráno do Central parku, odpoledne si tam udělat piknik, sednout si na kávu v kavárně, pravidelně chodit běhat, úsměv stále na rtech, jít na Times Square....
    Musím říct, že americké filmy život za louží líčí mooc krásně, ale jak se zdá, tak realita je jiná.. A mně to asi trochu mrzí.. Ameriku jsem si nějak vysnila a ztrácím o ní vysněné iluze..
    Jak to Američané dělají? Opravdu to tak je, že chodí do práce na 10hod.(v tu dobu já už tři hodiny pracuji),mají čas chodit si pro každou kávu do kavárny Starbucks, "děti" mají svá auta a byt. Člověk je z těch filmů úplně mimo.. Taky by mě zajímalo, jestli Američané cestují a které země je lákají? Já si totiž myslím, že moc necestují.. Vše přece mají na dosah a naopak my jsme ti, kteří jim památky/život/kulturu/města za oceánem závidíme.. Kolik si jich může dovolit ten domek s předzahrádkou a opravdu tam "zákon" funguje jako v těch slavných kriminálkách? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Samozrejme, ze spousta Americanu si muze dovolit chodit denne do Starbucks a koupit detem auta....ale ta cena jsou dlouhe pracovni dny, casto dva tydny dovolene v roce nebo i mene, proste se nepracuje, aby se zilo, zije se, aby se pracovalo. po temer 14 letech tady toho mam plne zuby - v podstate ale hned od zacatku.
      A pak je ta velka spousta, co si nemuzou dovolit ani bydleni ci jidlo pro deti....nehlede na to, ze vazne onemocneni tady cloveka uplne zrujnuje - dokonce i pokud ma pojisteni. Neni to raj...asi je to jednodussi pro vysoce kvalifikovane lidi, co nemaji zadne zdravotni potize. Dokud je clovek mlady, zdravy a bily (je to smutna pravda), tak je to jednodussi.

      Vymazat
  9. Michaelo, nenechte se od vyletu do Statu odradit :) Ani americkym filmem co Ameriku kresli jak sen, ani tim co ji kresli jak peklo na zemi. New York City urcite za navstevu stoji, ale Staty zabiraji vetsinu svetadilu a tak se tu vidi zivot prozivany ruzne - a hlavne podle vlastnich predstav Americanu. - Pracuje se obycejne 40 hod/tyden, +/-, v Starbucks casto vysedava nekdo, kdo si tam dela prestavku mezi dvema prodejnima schuzkama, ojeta auta jsou lacina, bydleni podle toho kde. Za more Americani cestuji malo - ale kolik Francouzu treba bere rodinu na dovolenou do Jizni Ameriky? Evropa je proste daleko. Jinak obycejny domek si muze dovolit 60-65% rodin, zplaci to asi tydennim vydelkem - zakon tu vladne kde si to obec preje - tedy az na notoricky zname ctvrte prakticky vsude :)) www.oamerice.com

    OdpovědětVymazat
  10. V Americe žiji už 18 let, odcestovala jsem jako devatenacti leta a už jsem se nevrátila. Ty začátky byly těžké tak jak to popisujete vy. Ten smutek skrz promeskane rodinne zazitky je nepopsatelny. Ale můj život je teď tady, se dvěma dětmi a manželem. Po Čechách, hlavně po rodičích, tesknim každy den. Procestovala jsem kus světa, mám skvělého manžela, skvělou práci, dům s bazénem ale rodinu kterou jsem nechala v Čechách mi to nikdy nenahradí.

    OdpovědětVymazat
  11. Vlastně musím riČT ze ano.Američani cestují do Evropy a spousta jich!Mám plno známých kteří lítají každý rok do Evropy..Fo ASIA. Je pravda ze začátky jsou tezke moc..a kus našeho srdce vždy bude doma. Ale i tu je možné najít velice dobre kamarady.Lidé jsou v podstatě všude stejny.Dorisrdecny..ochitny..příjemný. .mrzuty. je jedno v které zemi.Já žila ve 3..

    OdpovědětVymazat
  12. Welcome to emigration. Nevim jestli si stezujes nebo chces nekoho poucovat,kazdopadne mas skreslene predstavi ceskeho clovicka,s vcetne ceske mentality.Co by jsi chtela,aby se kazdy posral ze jsi z ceska? realita komunismus-ceska demacracie - western life ?! Mas to jeste v hlave dost popletene,i kdyz si narazila na nekolik realit ale ty zna kazdy kdo byl dele v cizine.Podle meho mas komplex ,ze jsi to nikde v cizine nedotahla.Mas devce problemy...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ??? Vůbec nechápu, proč vznikl tenhle komentář. Myslím, že článek není o stěžování ani poučování, je to prostě popsaný postřeh, ve kterém se pozná řada lidí. Mimochodem, co pro vás znamená fráze "někam to dotáhnout"?

      Vymazat
  13. Welcome to emigration. Nevim jestli si stezujes nebo chces nekoho poucovat,kazdopadne mas skreslene predstavi ceskeho clovicka,s vcetne ceske mentality.Co by jsi chtela,aby se kazdy posral ze jsi z ceska? realita komunismus-ceska demacracie - western life ?! Mas to jeste v hlave dost popletene,i kdyz si narazila na nekolik realit ale ty zna kazdy kdo byl dele v cizine.Podle meho mas komplex ,ze jsi to nikde v cizine nedotahla.Mas devce problemy...

    OdpovědětVymazat
  14. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  15. Narozena v Israeli, vyrostla v Praze, veskolena v Anglii a Swiss, poslednich 26 let USA. Kdyz chcete vyrazit do sveta, uvedomte si, ze tam na vas nikdo neni zvedavej, nesedne si z vas nikdo na zadek a da vam vsechno pekne sezrat.
    Vsichni maji svych problemu dost, jako vsude jinde a vy je budete mit taky a mozna nekolikanasobne vetsi. Bud to zvladnete nebo ne. To je cely.

    OdpovědětVymazat