06.07.17

Blog má rekordní návštěvnost: DĚKUJU!

Vůbec nevím, čím to, ale kdykoliv jsem se za poslední dva měsíce podívala na statistiku čtenosti blogu, Google na mě vyplivnul naprosto neuvěřitelná čísla. Možná poprvé za celou dobu, co ho píšu, si výrazně uvědomuju, že moje radosti, postřehy ze života v Americe nebo články o mateřství nečte jen maminka a pár kamarádů, ale i lidé, které jsem nikdy neviděla.

S některými z vás jsem si vyměnila i pár celkem osobních vzkazů, což mi přijde zvláštní vzhledem k tomu, že jsme se nikdy nepotkali, ale zároveň velice milé.

Nedávno se mě jedna čtenářka ptala, proč na tomto blogu chybí úvod. To vím náhodou velice přesně. Ačkoliv se to možná nezdá, psaní mi dá občas pořádně zabrat. Hlavně z toho důvodu, že o něm a o sobě od začátku pochybuju: Neměl by mít můj blog nějaké jedno konkrétní téma? Jaký by měl být grafický design? Nepíšu moc naivně? Nepůsobím moc dětsky? Nebo naopak – až příliš vážně? Mám psát česky? Anglicky? Obojí? Jak moc o životě za mořem? Jak moc o mateřství? Co říct můžu? Co bych raději neměla? A mám vůbec co říct, když jsem vlastně úplně normální – žádné kruté dětství, třicet kilo nadváhy, vyhazování tří čtvrtin domácnosti ve jménu minimalismu, žádná superschopnost, třeba ve sto šedesáti znacích vtipně glosovat aktuální dění nebo lahodně kuchtit a úhledně to servírovat na talíř? Nenabízím žádné alternativní návody alá jak vyhnat horečku z těla bez zobání prášků, neřeším žádné kontroverze jako jestli svoje děti pošlu nebo nepošlu do školy (pošlu), a nakonec nemám ani koupelnu přetékající kosmetikou a ve skříni outfity, co bych mohla vystavit pro inspiraci či lajky. Můžu tedy vůbec někoho zajímat?  

Když jsem začala, jeden den jsem nadšeně psala o tom, co mě právě napadlo, druhý to mazala (včetně právě toho úvodu), neboť se mi zdálo, že to vůbec nejsem já a musím začít znovu. Lépe. Jeden den jsem si říkala, že budu psát pro sebe, druhý den mě trápilo, čím to je, že si můj příspěvek přečetli dva lidé – já a moje maminka. Někdy jsem se tak detailně zaobírala tím, jak a co bych měla psát a jestli to tedy dělat pro sebe nebo i pro ostatní, že se tady několik dlouhých týdnů nic neobjevilo. 

Přála jsem si, abych si byla sama sebou jistá a měla jasno v tom, jakou svému blogu dám formu, stylistickou i vizuální. Pak jsem otěhotněla a začalo mi to být malilinko jedno. Řekla jsem si, že budu prostě psát, neboť je to jedna z mála věcí, co mi zůstaly z života v Česku, obzvlášť teď na mateřské. Psaní mi také pomáhá srovnat si věci v hlavě a jednoho dne budu vděčná za to, že jsou moje myšlenky uložené. Věděla jsem, že když nebudu psát veřejně, dřív či později moje předsevzetí zajde na nedostatek nadšení. Což i tak mnohokrát hrozilo, kdybych tu neměla vás, čtenáře.

Nikdy nebylo tak jednoduché říct si, že s psaním blogu přestanu jako když mám celý den v náručí aktivní pětiměsíční dítě a doma muže, co nechápe, proč občas večer uondaná místo s ním na gauč sedám k počítači a doluju ze sebe myšlenky a slova, když za to vůbec nic nedostávám.

Jenže já dostávám.

Poslední dobou tolik reakcí, ať už ve formě komentářů tady na blogu, vzkazů na Facebook, Instagram nebo e-mail, že je sotva stíhám číst. Pomáhají mi zorientovat se ve spoustě témat stejně jako utišit vnitřního kritika, že tohle moje počínání není k ničemu. Nabíjejí mě, když se mi nechce. Nehledě na to, že každá vaše reakce, ať už kdekoliv, mi způsobuje nevyslovitelnou radost.


DĚKUJU!



(A pište, prosím, dál!)


15 komentářů:

  1. Jani, možná to bude tím, že píšeš upřímně. Jako tvoje máma mohu říct, že píšeš hodně upřímně! Někdy si říkám, jestli nejsi až moc otevřená a upřimná.Ale bez upřímnosti by byl svět jedna velká přetvářka. m.

    OdpovědětVymazat
  2. Mila Jano, ja moc dekuju, za hezke chvilky pri cteni. Uprimnost, ta vlastnost jiz nejak vymira, obcas postrceni a uvedomeni toho, jak i mala radost dovede delat divy. Vazte si toho, jak Vase maminka stoji za Vami a tesim se na dalsi cteni. Tenhle blog se stal moji velkou radosti a cerpam z neho i hodne novych poznatku. Proto me ta navstevnost neprekvapuje a je to vyplata za tvrdou praci a lidskost.
    Mejte se krasne.....Dagmar
    Dagmar

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dagmar, moc a moc děkuji. Jste se mnou myslím skoro od začátku, co tento blog vzniknul, takže spoustu toho, o čem v tomto postu píšu, jste asi vytušila. :) Moc si vážím toho, že čtete a všech reakcí. Jana

      Vymazat
  3. Uprimne som sa k vasmu blogu dostala prave cez clanky o tehotenstve v zahranici. Kombinuje to pre mna dve veci, ktore ma zaujimaju.

    Jednak milujem cestovanie a v ramci par mesacnych stazi som vyskusala byvat v inych krajinach, tiez moji surodenci prezili cast svojich zivotov v USA (sestra prave v DC), a preto ma citat porovnavacky nasich svetov neskutocne bavia.

    Druha vec je, ze sa neskutocne bojim materstva, lebo neviem co presne cakat. V mojom okoli je akesi tabu hovorit o vsetkych jeho strankach. Len par kamaratok je v tejto teme skutocne uprimnych a preto mi dobre padne precitat si postrehy inteligentnej vzdelanej zeny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! :) Jinak co se týká mateřství, já jsem se taky velmi bála ... A pořád se vlastně bojím, i teď s dítětem vedle sebe. Jinak o těch horších stránkách mateřství a mateřské, nebo spíš o těch, co mi zatím moc nejdou, taky něco chystám, tak se můžete těšit. Moc děkuju za komentář, udělala jste mi radost. :) Jana

      Vymazat
  4. Milá Jano,

    k blogu jsem se dostala tento týden skrze kamarádku, která mně jej doporučila. Vzhledem k tomu, že mám také blog (Pinklich.cz), tak mě zajímá, co píšou ostatní lidé. A hned první Váš článek byl pecka. Líbí se mi moc Vaše upřímnost. Často si kladu podobné otázky - čj, aj? FB, Inst? apod. Hlavně se mně líbí, že jste to nevzdala i přes období, kdy si články četlo málo lidí. Doporučuji Vám krásný článek od Jona Westenberga na Medium - https://medium.com/the-mission/the-ultimate-6-000-word-guide-to-making-it-as-a-blogger-in-2017-81149c1c14cc Není jenom o blogování, ale celkově o životě. :-)

    Mějte se krásně a pokračujte. Ráda Vás budu sledovat.

    Veronika

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Veroniko, moc děkuji. Hned jak Ben dneska usne, jdu se kouknout na Vaše stránky a na ten doporučený článek. :) Děkuju!

      Vymazat
  5. Jani, už Vás sleduji delší dobu. Četla jsem Vaše příspěvky na Ženy s.r.o a přesunula se na "comiudělaloradost". A píšete tak, že mě to prostě baví a jsem ráda, když se objeví další nový zajímavý článek...
    PS: Jednou, kdysi jsme se potkaly a mluvily spolu na lodi rádia Impuls :) Jana Hejmová

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, ano, to si pamatuju! :) To se mi zdá neskutečně dávno! Jak se máte? Moc děkuji, že čtete a zdravím! :) Jana

      Vymazat
  6. Jani, ještě dodatečně gratuluji k Beníkovi. Jo, je to už hrozně dávno. Vy jste tehdy byla hrozně mlaďounká a taková nabitá elánem :). To mě bylo velmi sympatické a blízké...navíc jsme měli podobné sny... při škole jsem pracovala jako "sporťačka" a tak poznala svého manžela. Máme se celá rodina moc prima. :) Vám v dalších počinech moc držím palce a těším se, až zase něco zajímavého napíšete. Pozdravy z Prahy. Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jani, moc a moc děkuju! :) ... Elán mě naštěstí ještě nepustil, i když je pravda, že energie ubývá s tím věkem. :)) Jani, užívejte léto, třeba se zase někdy potkáme. Moc ráda bych na loď Impulsu šla znovu, ani nevím, jestli ji ještě mají, musím se zeptat Honzy.

      Vymazat
  7. Jani, ještě dodatečně gratuluji k Beníkovi. Jo, je to už hrozně dávno. Vy jste tehdy byla hrozně mlaďounká a taková nabitá elánem :). To mně bylo velmi sympatické a blízké...navíc jsme měli podobné sny... při škole jsem pracovala jako "sporťačka" a tak poznala svého manžela. Máme se celá rodina moc prima. :) Vám v dalších počinech moc držím palce a těším se, až zase něco zajímavého napíšete. Pozdravy z Prahy. Jana

    OdpovědětVymazat
  8. K blogu jsem se dostala pres precteni Vaseho clanku v casopise. Uz ani nevim, cim me zaujal ale rekla jsem si, ze tu pani zkusim najit na fb :-). Pridala jsem si Vas do pratel a mile me prekvapilo, ze zadost byla prijata. Pak uz staci malo a proklikala jsem se na blog a insta.
    Nepusobite na me strojene a Vase clanky a prispevky jsou neobycejne obycejne a to je konecne to, co me nadchlo. Spoustu blogerek od sledovani opoustim, protoze to je bud reklama na spoustu drahych veci nebo reklama na dokonalost a stesti. A v neposledni rade chci podekovat za uzasny napad zapisniku radosti. Je to takova malickost ale vsimla jsem si, ze ted ciham na drobne radosti kazdodenniho zivota a zjistuji, ze je jich vlastne dost a citim se stastnejsi.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Halyno, děkuju moc! To je moc milé! :) Já to s těmi blogerkami poslední dobou vnímám podobně. Nějak se mi zdá, že se nemůžu vůbec s ničím/nikým ztotožnit. Uvědomila jsem si to zase dneska, kdy jsem objevila článek o vaření a dort jisté paní - poleva byl sladěna s lakem na jejích nehtech. Vůbec nechápu, jak dlouho jí to trvalo "připravit" takovou fotku, ale obdivuju, kde lidé berou ten čas - protože já ho nemám. Buď něco dělám špatně nebo nevím ... Člověk se při prohlížení takových obrázků necítí šťastnější, ale spíš mizerněji. Proto se snažím dělat něco jiného, i když mám ráda pěkné obrázky a hezký design atd., ale aby to působilo ještě lidsky. :) Děkuju moc, mám radost! :) Jana

      Vymazat