Milujete všechny svoje děti úplně stejně?
Takhle se dnes odpoledne
ptali moderátoři jednoho rádia svých posluchačů. Přišlo
mi to jako velmi zajímavé téma, protože je to podle mě velikánské tabu a od rádia tudíž odvážná myšlenka. Na takovou otázku totiž každý
dotázaný odpoví, že samozřejmě, čímž by se bezmála hodinový rozhlasový pořad
proměnil v naprostou nudu.
Anebo, pokud to tak není, kolik lidí je - kdyby
jen sami sobě - ochotných přiznat, že mají jedno dítě radši? A zavolat to do
rádia, které poslouchá miliony lidí? Být v pozici moderátorky, obávala
bych se, že hodinu nebudu mít o čem mluvit.
Jenže moderátoři nakonec skoro
nestíhali zvedat telefony. A musím říct, že se mnou dlouho nic tak nepohnulo
jako příběhy o nerovné rodičovské lásce. V první řadě mě zaskočilo, že
rodičů, kteří nemilují všechny své děti stejně, se ozvalo podstatně víc než těch, kteří do rádia
zavolali, co je to proboha za absurdní a nesmyslnou otázku. Moderátoři se odvolávali na loňskou
studii (na konci června ji zveřejnil americký list The Wall Street Journal), podle
které upřednostňuje jednoho potomka před ostatními 75% matek.
V rádiové debatě se ukázalo, že k protekci jednoho dítěte mají rodiče různé důvody. Nejčastěji
zmiňovali, že k některému z potomků je pojí vlastnosti, které se jim
líbí nebo které nějak oceňuje jejich okolí, případně to, že je milovanější dítě
od narození v určitém směru snadnější: je spokojenější, skoro nikdy nepláče,
nezlobí, chová se slušně, vysvětlovala například jedna maminka, proč má prvorozeného
chlapce raději než druhého, který je sebestředný, umíněný, těžko se
přizpůsobuje, což ona horko těžko snáší. "První v sobě nemá ani špetku záludnosti," řekla moderátorce a rozplakala
se, rozložená na kousíčky. Zjištění, že jedno dítě miluje víc než druhé, je prý
traumatizující, ubíjející, denně se kvůli němu trápí, ale zároveň s ním nedokáže
nic dělat. A zavolala, protože chtěla uklidnit, že v tom není sama.
Já jsem začala brečet ve
chvíli, kdy do rádia zavolala maminka ročního chlapečka, co je právě teď
těhotná s druhým. Životní okolnosti způsobily, že je těhotná trochu dřív,
než měli s manželem v plánu. Moc by si prý přáli těšit se na druhé
miminko stejně jako na to první, které milovala od momentu druhé čárky na
těhotenském testu. Bohužel teď u nich zatím převládají obavy z toho, co
bude. Druhé těhotenství zdaleka tolik neprožívá, do jisté míry i proto, že
většinu jejího dne a myšlenek zabírá chlapeček první. Znamená to, že druhého má
už teď, když je ještě v děloze, ráda méně? Jak moc je zlá, když jí občas
proběhne hlavou myšlenka, že kdyby všechno zůstalo napořád takové, jaké je to v téhle chvíli, kdy má v náručí jen jedno miminko, ani by se vlastně nezlobila? A
když jí běží hlavou černé myšlenky teď, jaké to bude, až se druhé miminko
narodí? Dokáže s tímhle vším v pozadí vůbec rozdělit lásku
spravedlivě? Nebo dlouhodobě popírat realitu tak, aby méně milované dítě nic nepoznalo?
Musím říct, že tohle téma mě dost
zasáhlo a taky nepříjemně znervóznilo. Moc bych si přála, aby Benjaminek
nezůstal na světě sám a abych otěhotněla ještě minimálně jednou.
Samozřejmě, teď, netěhotná a okouzlená půlročním miminkem, si vůbec neumím představit, že
bych jednou řešila, že své děti nemiluju stejně. Každopádně přímý střet s tím,
jak je rodičovská láska komplikovaná a často nespravedlivá, mě hrozně rozesmutnil.
Ne že bych to netušila. Spíš jsem si asi nebyla - a vlastně pořád
nejsem - ochotná připustit nerovnou lásku k dětem v takovém rozsahu, o jakém mluví výzkumy.
Utěšuju se
aspoň tím, že se často pletou.
Když jsem byla podruhé těhotná, vůbec jsem si nedovedla představit, jak budu rozdělovat lásku na dvě děti. Bezmezně jsem milovala svoji 3-letou dceru. Ale po narození Marušky je miluji obě stejně a vždy budu.
OdpovědětVymazatMám dva syny, které od sebe dělí dva roky a deset měsíců. Oba se narodili plánovaně a na oba jsme se s manželem moc těšili. Bála jsem se, jestli pro toho mladšího budu mít stejně lásky jako pro toho staršího. Ale nějak přirozeně to vyplynulo. Svoje kluky nemám ráda naprosto stejně, ale každého trochu jinak, protože každý je jiný, ale ta dávka lásky je stejná...Jen je to teď, když jim je 14 a 17 trochu těžší, než když to byli roztomilí prcci.:) Dvojnásobná puberta je fakt maso...:)
OdpovědětVymazatSama deti nemam, ale zazila som to z opacnej strany. Mam dvojca a od urciteho casu som mala pocit istej nerovnosti zo strany matky (u otca nikdy). Aj ked som sa lepsie ucila, nebola som nijako problemova (ziadny alkohol, cigarety, pochybne vztahy, uteky z domy...) - nikdy to nebolo akosi dost a ked sa doma nieco zomlelo, vzdy som bola prva podozriva. Ale vravela som si, ze si to nahovaram a mala som vycitky ze to ze je mama na mna neprijemnejsia je fakt takym ci onakym sposobom moja vina.
OdpovědětVymazatPotom raz, to uz som so sestrou boli dospele, prisli sme na navstevu domov. Hoci mame uz okolo 25, stale sa spolu obcas vieme blaznit ako male deti. A raz presne tak nejako zacala sestra blbnut v kuchyni, s tym ze tam bola aj nasa matka. Ja som sa jemne naklonila k sestre a ostrcila jej stolicku dalej, lebo som sa bala, ze mi matka zacne vycitat, co robime.
Presne to sa stalo, lebo v tom momente sa otocila a zacala mi nadavat, ze mam sestru nechat v pokoji sa najest. Sestra sa ma ale zastala a priznala sa, ze ja som sa vlastne len branila a absolutne nicim som ju neotravovala, neublizovala jej. Nikdy nezabudnem, co na to odpovedala matka: "Nemusis ju kryt, ja viem, ze ona je ta zla." Doslova tymito slovami, vaznym tonom.
A hoci to bude zniet zvlastne, v tom momente mi to sice ublizilo, ale mi aj odlahlo. Lebo som si potvrdila, ze som si cely zivot tu nerovnost len nenahovarala, ze niektore veci skutocne neboli moja vina. Doteraz mi toto vedomie velmi pomaha v roznych rodinnych situaciach, ze nemam vycitky z jej strany brat az tak vazne.
To ale neznamena, ze trpim nejakou nenavistou voci svojej matke. A hoci sme mali vela velkych nezhod (dokonca sa so mnou skoro rok nerozpravala a bola ku mne agresivna, lebo som si vybrala karieru, ktora podla nej nie je vhodna pre zenu), viem ze rodicia pre nas vsetkych toho vela obetovali. Ano, chcela by som aby to bolo v rovnovahe, alebo aby to matka aspon lepsie maskovala, ale tym ze mam dobry vztah s otcom a s ostatnymi pribuznymi, to nie je nieco, co by ma ochromovalo v celkovom postoji k rodine. Som si vedoma toho, ze mnoho inych ma rodicov napr. alkoholikov, a toto je oproti tomu malickost - a tiez, casom sa to lepsi.
E.