28.07.17

Jak s miminkem trénuju na maraton

Když jsem byla těhotná, mojí největší obavou z mateřství byla definitivní ztráta času pro sebe. Proto jsem ze začátku byla doslova v euforii, když mi Beník volného času dopřával mnoho hodin denně. Příkladně jedl a dlouho spal a já v opojení podlehla dojmu, že to tak bude věčně, v němž jsem se zaregistrovala na maraton

Už dva měsíce poté bylo všechno jinak a spánek se dál zkracuje. Několikrát denně mě teď napadne, že jsem to s maratonem přepískla a naložila si o moc víc, než můžu zvládnout. Asi nejhorší období nastalo na přelomu dubna a května, kdy jsem začala oficiálně trénovat. To jsem ještě měla prsa, na která jsem potřebovala dvě podprsenky, aby mě při tréninku neumlátila, a nedokázala jsem bez zastavení uběhnout ani tři kilometry, aniž bych u toho netrpěla jak raněné zvíře. Na druhou stranu, byla jsem zrovna v Česku a měla po ruce mnoho pomocníků, díky kterým jsem aspoň mohla opustit domov. Druhé kritické období nastalo začátkem června, kdy jsem se vrátila zpátky do Spojených států, kde jsem většinu dne sama a na trénink mi zbývají večery, když se B. vrátí z práce plus víkendy. Což není nic moc vzhledem k tomu, že Ben usíná kolem osmé večer, kdy už bych si nejradši lehla taky, a o víkendu bych si s klukama zase ráda poležela ráno v posteli. No – tak až po 5. listopadu. 

Poprvé v životě mám trenérku
Na začátku dubna, to byl Ben ještě malé a spavé miminko, jsem zkusila párkrát vyběhnout s kočárkem. Ale upřímně – nebylo to nic moc. Nijak zvlášť jsem si to neužila a rozhodně se to nedalo považovat za seriózní trénink na závod dlouhý 42 kilometrů. Byl to prostě –  jogging s kočárkem. A v pět ráno, abych stihla odtrénovat bez kočárku, než B. vyrazí ráno do práce, jsem kvůli vstávání na kojení nebyla schopná dojít si ani do kuchyně pro čaj, natož běžet. Bylo mi jasné, že ke svému starému režimu, kdy jsem trénovala každé ráno, se nevrátím a že musím začít trénovat chytřeji. Jenže jsem vůbec nevěděla jak. Pročetla jsem pár blogů a na jednom z nich našla trenérku Terku Beitlovou, které jsem napsala, jestli by si mě nechtěla vzít takhle na dálku na starosti. Dohodly jsme se, že mi napíše plán a já ji každou neděli budu informovat, jak mi to šlo. Tereza trénink zorganizovala tak, abych vyrazila čtyřikrát týdně – přes týden večer, o víkendu dopoledne. Díky ní jsem se naučila zařadit věci, o kterých jsem do teď jenom psala do časopisů: rychlé rovinky (uff, kolikrát bolí víc než dlouhé běhy!), fartlek, dynamický strečink a kontrolovat a zapisovat si čas a rychlost, což jsem do teď taky nedělala. Zatím můžu říct, že je to super: časově je to zvládnutelné (i když některé večery se mi zdá, že melu z posledního a musím se hodně přemlouvat, abych vyrazila – každopádně jak vyrazím, je to většinou paráda), zlepšuju se a také mám poslední dva týdny mnohem víc energie, protože mezi tréninky dostatečně odpočívám. V sobotu jsem skoro létala v euforii, když jsem za hodinu a čtyřicet minut zvládla uběhnout 16 kilometrů – a bez zastavení! Ty brďo! Připadala jsem si jako Forrest Gump a výskala jsem kvůli tomu ještě skoro celou neděli. A ano, vím, že maraton je už za čtyři měsíce a je to 42 kilometrů.

Tohle je můj tréninkový plán od Terezky, podle kterého jsem běhala minulý týden. 

Poprvé v životě mám kompresní podkolenky (a taky bezešvé kalhotky)
Abych svoji motivaci k maratonu ještě posílala, po mnoha letech jsem také obnovila běžeckou výbavu. K narozeninám jsem dostala nové boty, které jsem si poprvé vybírala za asistence odborníka. Ty moje staré už měly dlouhou historii a také díru na palci, údajně proto, že mi se speciálními vložkami byly malé – a já v nich uběhla dva maratony! Vůbec největší výzva však byla najít dostatečně velkou a pevnou podprsenku. Vůbec nechápu, pro koho sportovní firmy vyrábějí všechny ty barevné pidi-midi kousky do gumy, co se vytahají po dvou vypráních, ale pro běžkyně – novomatky to asi nebude. Když už jsem našla kousek, který jsem dostala dál než na krk, nemohla jsem v něm dýchat. Au! Taky jsem pochopila, že dokud budu kojit, musím mít podprsenku takovou, která zvládne jak košíčky D (když vybíhám po kojení), tak G, když po se po dvou hodinách vracím zpátky. Nakonec jsem uspěla, ale našla jsem ji po několika dnech a asi pětadvaceti odzkoušených kouscích. S kojením jsem zatím žádný problém neměla. Někde jsem četla, že chuť mléka se může po náročném tréninku kvůli tvorbě laktátu změnit, ale jestli se to děje (nemyslím si, k tréninku profesionálek mám opravdu daleko), Benovi to nevadí. Poprvé v životě zkouším poslední dva týdny také kompresní podkolenky. Zatím mě na nich baví hlavně to, jak mám pár minut po jejich sundání štíhlá a hezky tvarovaná lýtka. 

Zrušila jsem stereotyp a mám novou trasu a playlist
Protože jsem plánovací typ člověka a jsem ráda, když vím, jak dlouho zhruba poběžím a co mě čeká, běhala jsem roky stále stejnou trasu – z domova k supermarketu v sousední čtvrti a zpátky nebo teď po porodu kolečka kolem domova, kam jsem se zabíhala nesmyslně ujišťovat, jestli je všechno v pořádku. Než jsem si uvědomila, že tím akorát ukazuju, jak B. nebo mému tatínkovi moc nedůvěřuju coby chůvám a zároveň je rozmazluju, protože když se jim nedařilo Bena uspat, kolikrát jsem s tréninkem skončila předčasně – prostě když jsem byla po ruce, hodilo se říct jim, abych zastavila a zkusila ho uhoupat já. Na jednu stranu mi naplánovaná trasa vyhovovala, protože jsem nemusela vymýšlet, kudy teď a mohla si dobře rozvrhnout síly, na druhou už to pro mě po třech letech začínala být trochu nuda. Jednou ráno jsem se takhle vydala z domova opačným směrem a bylo to takové oživení, že jsem uběhla 12 kilometrů. Musím říct, že běh mě teď vůbec baví úplně jinak než před mateřstvím. Ohromně si užívám, že jsem sama a hodinu nebo dokonce dvě po mně nikdo nic nechce. A taky mi to pomáhá vyrovnat se s jakousi roztěkaností a pocity mrzutosti, že jsem nezorganizovaná a nic nezvládám. Občas se přistihnu, že běh mi dodává zvláštní mentální sílu: někdy mám pocit, že můžu skoro všechno na světě. Že kdybych chtěla, večer po doběhnutí napíšu třeba knížku. :)  To trvá většinou do chvíle, než doma otevřu dveře, kde na mě čeká hladové dítě a muž, sporák a hora prádla. Abych svůj stereotyp rozbila úplně, pořídila jsem si taky nový playlist. Mimochodem: K písničce Bon Appétit od Katy Perry jsem v sobotu viděla videoklip, o kterém nevím, co si myslet. Po dlouhé době jsem totiž jako zhypnotizovaná zírala na televizi a vůbec nezaregistrovala, že mi dvakrát pípala pračka. 

Tento playlist mám teď v telefonu. Jsem zvědavá, jestli mi vydrží i na maraton, nebo se mi písničky omrzí. 

Bojuju s jídlem
Co se mi zatím nedaří je propracovat se ke zdravějšímu stravování. Nebo spíš k nějakému režimu, kdy jím pravidelně, ideálně třikrát denně. Vadí mi, že během dne, kdykoliv projdu kuchyní, pořád něco uzobávám – proteinová koule, sušenka, dvě jahody, hrstka domácího muesli, což sice nejsou vyloženě nezdravé věci, ale nikdy mi pořádně nevytráví a žaludek si nemá čas odpočinout. Na začátku jsem měla opravdu velký pocit hladu, kolikrát jsem spořádala velký oběd i večeři, a ještě si chodila přidat, takže jsem se z tréninku vracela předčasně s příšernou bolestí břicha. Teď už si nepřidávám, ale žádné moje jídlo se neobejde bez mlsání – ráno si do jogurtu přisypu kousky čokolády, po obědě sním čtvereček, s cappuccinem další pásek! Poslední dobou si také v kuchyni hraju s různými zdravými dezerty, jenže i v datlích, medu a ovoci je spousta cukru!  Ačkoliv běhám kolem 40 kilometrů týdně, nehubnu. Teoreticky nemusím, ale když nesu sedmikilového Beníka a představím si, že bych měla jen o pět kilo míň, úplně cítím, jak by se mi běželo lehce. Co mě ale trápí ještě trochu víc, že vůbec nevypadám jako běžkyně, co se chystá na maraton. Připadám si těžká, povolená, roztřesená a svaly, natož vyrýsované, hledám marně i s kontaktními čočkami v očích. Na jídlo jsem se teď rozhodla trochu víc zaměřit, tak vám poreferuju zase příště. A připíšu k tomu něco i o dobročinné výzvě, na kterou mi stále chybí získat zhruba 500 dolarů. Kdybyste mě chtěli podpořit, můžete tady.     


Tímto za sebe i za Team For Kids moc děkuji všem, co už přispěli.

A taky ještě videoklip k písničce od Katy Perry. 


6 komentářů:

  1. drzim palce, nevzdavajte to :) E.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc! :) Dneska jsem dala 21 kilometrů v tréninku, tak ono to půjde. :)) B. a Ben mě moc podporují, tak to jde hned líp.

      Vymazat
    2. 21 km to je krasne, doufam, ze budu take brzy na takovem cisle. Ve stredu rano alespon zacinam s behanim vedle do vesnice pro rohliky, potrebuji natrenovat na Sedivackuv long :-)

      Vymazat
    3. To je super motivace! :) Já někdy běhám na kafe a croissanty - chuť pak člověka popožene, i když je jasný, že pak nehubnu. :)

      Vymazat
  2. Dobrý den, využijte toho, že je syn ještě malý a běhejte s kočárem! V jiném příspěvku píšete, že chodíte do parku, tak místo procházky prostě běžte. Já takhle trénovala na první půlmaraton (rok a 2 dny po porodu syna) a čas byl 1:39:00. Běhat se synem v kočáru jsem mohla max. do jeho roku a půl, od té doby ho baví max. 5-6 km. Pak musí vylézt a je po běhu. A po chůzi a po všech dalších plánech... všechno je přece důležitější, než to, co chce zrovna máma.
    S kočárem se dá odbehnout všechno, dlouhý běhy i intervalový úseky. Nebo zajděte na stadion, dítě vyložte na deku a každý kolo mu zamávejte. Tohle můj syn miloval. Teď běhám už jenom brzo ráno, vybíhám třeba v 5:30, nebo když je syn s tatínkem, nebo až usne. Pokud vás manžel podpoří v běhu, tak synka i rad pohlídá ;-).

    A stín jídlem neporadím. Já si zakázala jíst před tréninkem, vím už, co mi žaludek umí provést :-D

    No a podprsenky jsem nosila vždy dvě. Nebo podprsenku z Decathlonu (ten asi v Americe není) a na to tričko, které má všitou podprdu. Ale štěstí, změny už nebojím, už mi nic nikde neskáče a kdybych měla nervy na strašení lidí, tak běhám i bez podprsenky ;-)

    Hodně štěstí!

    OdpovědětVymazat
  3. Ach Jo, píšu z mobilu, píšu jako prase. ... ale smtěstí, že už nekojím...!!!

    OdpovědětVymazat