24.07.17

Milujete všechny svoje děti úplně stejně?

Takhle se dnes odpoledne ptali moderátoři jednoho rádia svých posluchačů. Přišlo mi to jako velmi zajímavé téma, protože je to podle mě velikánské tabu a od rádia tudíž odvážná myšlenka. Na takovou otázku totiž každý dotázaný odpoví, že samozřejmě, čímž by se bezmála hodinový rozhlasový pořad proměnil v naprostou nudu.


Anebo, pokud to tak není, kolik lidí je - kdyby jen sami sobě - ochotných přiznat, že mají jedno dítě radši? A zavolat to do rádia, které poslouchá miliony lidí? Být v pozici moderátorky, obávala bych se, že hodinu nebudu mít o čem mluvit.

Jenže moderátoři nakonec skoro nestíhali zvedat telefony. A musím říct, že se mnou dlouho nic tak nepohnulo jako příběhy o nerovné rodičovské lásce. V první řadě mě zaskočilo, že rodičů, kteří nemilují všechny své děti stejně, se ozvalo podstatně víc než těch, kteří do rádia zavolali, co je to proboha za absurdní a nesmyslnou otázku. Moderátoři se odvolávali na loňskou studii (na konci června ji zveřejnil americký list The Wall Street Journal), podle které upřednostňuje jednoho potomka před ostatními 75% matek. 

V rádiové debatě se ukázalo, že k protekci jednoho dítěte mají rodiče různé důvody. Nejčastěji zmiňovali, že k některému z potomků je pojí vlastnosti, které se jim líbí nebo které nějak oceňuje jejich okolí, případně to, že je milovanější dítě od narození v určitém směru snadnější: je spokojenější, skoro nikdy nepláče, nezlobí, chová se slušně, vysvětlovala například jedna maminka, proč má prvorozeného chlapce raději než druhého, který je sebestředný, umíněný, těžko se přizpůsobuje, což ona horko těžko snáší. "První v sobě nemá ani špetku záludnosti," řekla moderátorce a rozplakala se, rozložená na kousíčky. Zjištění, že jedno dítě miluje víc než druhé, je prý traumatizující, ubíjející, denně se kvůli němu trápí, ale zároveň s ním nedokáže nic dělat. A zavolala, protože chtěla uklidnit, že v tom není sama.

Já jsem začala brečet ve chvíli, kdy do rádia zavolala maminka ročního chlapečka, co je právě teď těhotná s druhým. Životní okolnosti způsobily, že je těhotná trochu dřív, než měli s manželem v plánu. Moc by si prý přáli těšit se na druhé miminko stejně jako na to první, které milovala od momentu druhé čárky na těhotenském testu. Bohužel teď u nich zatím převládají obavy z toho, co bude. Druhé těhotenství zdaleka tolik neprožívá, do jisté míry i proto, že většinu jejího dne a myšlenek zabírá chlapeček první. Znamená to, že druhého má už teď, když je ještě v děloze, ráda méně? Jak moc je zlá, když jí občas proběhne hlavou myšlenka, že kdyby všechno zůstalo napořád takové, jaké je to v téhle chvíli, kdy má v náručí jen jedno miminko, ani by se vlastně nezlobila? A když jí běží hlavou černé myšlenky teď, jaké to bude, až se druhé miminko narodí? Dokáže s tímhle vším v pozadí vůbec rozdělit lásku spravedlivě? Nebo dlouhodobě popírat realitu tak, aby méně milované dítě nic nepoznalo?

Musím říct, že tohle téma mě dost zasáhlo a taky nepříjemně znervóznilo. Moc bych si přála, aby Benjaminek nezůstal na světě sám a abych otěhotněla ještě minimálně jednou. 

Samozřejmě, teď, netěhotná a okouzlená půlročním miminkem, si vůbec neumím představit, že bych jednou řešila, že své děti nemiluju stejně. Každopádně přímý střet s tím, jak je rodičovská láska komplikovaná a často nespravedlivá, mě hrozně rozesmutnil. Ne že bych to netušila. Spíš jsem si asi nebyla - a vlastně pořád nejsem - ochotná připustit nerovnou lásku k dětem v takovém rozsahu, o jakém mluví výzkumy. 

Utěšuju se aspoň tím, že se často pletou.


3 komentáře:

  1. Když jsem byla podruhé těhotná, vůbec jsem si nedovedla představit, jak budu rozdělovat lásku na dvě děti. Bezmezně jsem milovala svoji 3-letou dceru. Ale po narození Marušky je miluji obě stejně a vždy budu.

    OdpovědětVymazat
  2. Mám dva syny, které od sebe dělí dva roky a deset měsíců. Oba se narodili plánovaně a na oba jsme se s manželem moc těšili. Bála jsem se, jestli pro toho mladšího budu mít stejně lásky jako pro toho staršího. Ale nějak přirozeně to vyplynulo. Svoje kluky nemám ráda naprosto stejně, ale každého trochu jinak, protože každý je jiný, ale ta dávka lásky je stejná...Jen je to teď, když jim je 14 a 17 trochu těžší, než když to byli roztomilí prcci.:) Dvojnásobná puberta je fakt maso...:)

    OdpovědětVymazat
  3. Sama deti nemam, ale zazila som to z opacnej strany. Mam dvojca a od urciteho casu som mala pocit istej nerovnosti zo strany matky (u otca nikdy). Aj ked som sa lepsie ucila, nebola som nijako problemova (ziadny alkohol, cigarety, pochybne vztahy, uteky z domy...) - nikdy to nebolo akosi dost a ked sa doma nieco zomlelo, vzdy som bola prva podozriva. Ale vravela som si, ze si to nahovaram a mala som vycitky ze to ze je mama na mna neprijemnejsia je fakt takym ci onakym sposobom moja vina.

    Potom raz, to uz som so sestrou boli dospele, prisli sme na navstevu domov. Hoci mame uz okolo 25, stale sa spolu obcas vieme blaznit ako male deti. A raz presne tak nejako zacala sestra blbnut v kuchyni, s tym ze tam bola aj nasa matka. Ja som sa jemne naklonila k sestre a ostrcila jej stolicku dalej, lebo som sa bala, ze mi matka zacne vycitat, co robime.

    Presne to sa stalo, lebo v tom momente sa otocila a zacala mi nadavat, ze mam sestru nechat v pokoji sa najest. Sestra sa ma ale zastala a priznala sa, ze ja som sa vlastne len branila a absolutne nicim som ju neotravovala, neublizovala jej. Nikdy nezabudnem, co na to odpovedala matka: "Nemusis ju kryt, ja viem, ze ona je ta zla." Doslova tymito slovami, vaznym tonom.

    A hoci to bude zniet zvlastne, v tom momente mi to sice ublizilo, ale mi aj odlahlo. Lebo som si potvrdila, ze som si cely zivot tu nerovnost len nenahovarala, ze niektore veci skutocne neboli moja vina. Doteraz mi toto vedomie velmi pomaha v roznych rodinnych situaciach, ze nemam vycitky z jej strany brat az tak vazne.

    To ale neznamena, ze trpim nejakou nenavistou voci svojej matke. A hoci sme mali vela velkych nezhod (dokonca sa so mnou skoro rok nerozpravala a bola ku mne agresivna, lebo som si vybrala karieru, ktora podla nej nie je vhodna pre zenu), viem ze rodicia pre nas vsetkych toho vela obetovali. Ano, chcela by som aby to bolo v rovnovahe, alebo aby to matka aspon lepsie maskovala, ale tym ze mam dobry vztah s otcom a s ostatnymi pribuznymi, to nie je nieco, co by ma ochromovalo v celkovom postoji k rodine. Som si vedoma toho, ze mnoho inych ma rodicov napr. alkoholikov, a toto je oproti tomu malickost - a tiez, casom sa to lepsi.

    E.

    OdpovědětVymazat