14.07.17

Takový náš normální den

V poslední době jsem dostala několik žádostí, abych popsala, jak vypadá můj běžný den strávený s Benjaminkem. Pravda je, že už několik týdnů o tomhle tématu přemýšlím, neboť bych svým příspěvkem ráda vybudila vás všechny, abyste se taky podělili a já mohla nahlédnout zase do vašich (mateřských) životů – a třeba si nepřipadat tak, no, nezorganizovaná a neschopná.

Prakticky od Benova narození mi všichni kladou na srdce, jak je důležité zavést miminku rituály. Na začátku mi to nedělalo potíže, protože mám rituály ráda. Uklidňuje mě, když má můj život určitý řád a aspoň jakž takž vím, co mě kterou část dne čeká. Stereotyp se mi docela dařil, než jsme na konci dubna odcestovali do Čech. Tam se moje rituály rozpadly, a rozpadaly se ještě řadu dnů po návratu do Spojených států, kdy jsme celá rodina cestovali do Atlanty. Určitý řád našemu životu tak znovunastoluju až posledních pár týdnů, kdy to u nás vypadá zhruba takto:

6 – 9 
Všichni tři se budíme mezi šestou a půl sedmou. Když společně s B. pomazlíme a opusinkujeme Benjamina a já ho nakojím, připravuju snídani: obvykle ovesnou kaši, míchaná vajíčka nebo nějaké muesli s jogurtem a konev čaje. Kdybych to neudělala, B. odejde do práce hladový a je velmi pravděpodobné, že se nenají celý den – možná by si koupil někde po cestě latté a muffin, což nechci. Když ho políbím na rozloučenou a zamknu za ním dveře, uložím Benjamina zpátky do naší velké postele, protože si ještě minimálně do půl deváté rád pospí. V tuhle dobu jsem mívala ve zvyku poklidit kuchyň, zamést, zapnout myčku, pračku a udělat všechno další, co je potřeba. To už jsem naštěstí zrušila (přesunula na jindy) a teď si často zalezu do postele zpátky s Benem. Když neusnu (což je poslední dobou docela vzácnost), využívám tuhle klidnou chvilku a čtu si.  

9 – 12
Benjamin je vzhůru a hrajeme si. První zhruba půlhodinku si vystačí sám, čehož se snažím maximálně využít: obléknout se, trochu se namalovat, kouknout na maily, případně si udělat poznámky k blogovému postu, který chci psát, ustlat postel, pošolichat byt, a pokud to ještě stále jde, připravit si všechno potřebné k vaření večeře nebo ji dokonce začít vařit. Vařím skoro denně. B. je v téhle oblasti mimořádně nenáročný. Bohužel až tak, že je schopný se do konce života odbývat sendviči s brambůrkami nebo čínou odnaproti, což odmítám připustit. Denní vaření je pro mě z mnoha důvodů náročné (chystám o tom samostatný post), ale protože chci Benjamínkovi poskytnout dobrý příklad rodinného stravování, odmítám jezdit pro hotovky do fastfoodů nebo ob den přebírat ve dveřích tlustotěstovou americkou pizzu. Benjamin každopádně mívá poměrně brzy dohráno a začíná vyžadovat moji pozornost, takže nejpozději v deset startuje kolotoč: šestkrát Polámal se mraveneček, šestkrát Krtečkovo léto, přezpívat Princeznu ze mlejna, Popelku, Nám se stalo něco překrásného, zatančit si na I Ran (naše oblíbená scéna z La La Landu), jednou, podruhé, potřetí, vzít myšku, opičku, medvídka, podat kousátko modré, zelené … Když už nevím, co si počít, beru ho do náruče a ukazuju mu byt, případně spolu vaříme. Ve dvanáct ohřeju oběd pro sebe (většinou zbytky od včerejška), Benjamina nakojím, přebalím a připravím na cestu ven.

12 – 15
Vytahuju a skládám kočárek, balím přebalovací tašku, laptop, nakládám polospícího Benjamina, sebe a všechno potřebné do auta. Jedeme na výlet, obvykle zhruba jen deset minut od domova, kde je kavárna, kam jsem chodívala psát a také hezké prostředí, kde se dá jezdit s kočárkem. Podle toho, jestli Benjamin spí nebo nikoliv, jdu buď nejdřív do kavárny, kde si objednávám cappuccino a sedám chvilku k e-mailům, blogu nebo práci na dalším zápisníku. To trvá někdy dvacet (dneska a poslední dobou většinu dnů), jindy stodvacet minut (v pondělí!). Když Ben nespí, jezdím s kočárkem tak dlouho, dokud neusne, a počítač otevírám až poté - někdy v kavárně, někdy v parku, někdy na lavičce na ulici. Po práci a po procházce většinou oba posvačíme a odjíždíme zpátky domů, než vypukne odpolední dopravní špička. Po cestě ještě na skok zastavujeme v supermarketu dokoupit čerstvou zeleninu a ovoce, případně pár drobných ingrediencí na večeři.   

15 – 18
Tak trochu opakování dopoledního programu. Ležíme na podložce, čteme, zpíváme, hrajeme divadlo, tančíme, boucháme do zvířátek a hraček zavěšených na hrazdičce, voláme babičkám a dědům. Někdy se stane, že se Benjamínek do hry s hrazdičkou tak zabere, že mě najednou vůbec nepotřebuje. Obvykle ale v takové chvíli nemám po ruce ani knížku, ani telefon, ani poznámkový blok, ani učebnici italštiny. A kdybych se zvedla, abych si pro něco z toho došla, Beníka by to vytrhlo z jeho soustředění a začal by znovu vyžadovat moji pozornost. A tak prostě ležím na koberci, koukám na něj a hrozně moc bych si chtěla užívat to nicnedělání, ale hlavou se mi spíš honí myšlenky na postel plnou neposkládaného prádla, nedovařené jídlo, nezodpovězené maily, nedokončené a stále odkládané předměty ve škole … a s blížícím se podzimem taky na moje bláznovství s maratonem.  

18 – 21
Kolem šesté beru Bena do nosičky a odcházíme k metru naproti B., který je na cestě z práce. Zpátky doma má Beník ještě chvilku skvělou náladu, že vidí tatínka. Pak ale jeho energie prudce klesá. Křičí a nastává nejkritičtější část našeho dne: dokončuju a servíruju večeři, skládám do myčky, koupeme, krmíme, ukládáme do postýlky, napůl ucha poslouchám historky svého muže o problémech, kterým nerozumím (a nevím, jak ně správně zareagovat) a o lidech, které neznám, snažím se odpovídat na otázku, jak jsme se měli dneska my, pokud možno nějak jinak než jsem odpovídala včera, předevčírem a v pondělí. Když Benjamínek spí, nakrmený, odříhnutý, buď balím laptop a odcházím do Starbucksu přes ulici pracovat (v pondělí), převlékám se do sportovního, abych mohla jít trénovat na maraton (úterý, středa) nebo něco peču (čtvrtek).

21 – 24
Disponuju neurčitým množstvím času, který je závislý na mém synovi: bude chtít znovu jíst za dvě hodiny, nebo až za šest? Ať píšu, běhám nebo peču, první půlhodinu pociťuju velmi silné výčitky, že se nevěnuju svému muži, nesedím s ním na kanapi a nepovídám si. Druhou se probírám z chaosu, čemu se věnovat nejdřív: E-mail? Vzkazy na Facebooku? Odpovědět pisatelům komentářů na blogu? Psát nový post? … Zařídit dárek pro švagrovou k narozeninám? Vyplnit registrační papíry na kojenecké plavání?! Na začátku jsem bývala tak ochromená resty, že jsem dvacet minut nepřítomně sjížděla Facebook! Načež jsem se málem utrápila, že jsem ten čas nevyužila nějak smysluplněji. Ale učím se a zlepšuju se. Když mám hotovo, zhruba v deset se sprchuju. V deset deset B. navrhuje, jestli si nepustíme aspoň jednu epizodu našeho oblíbeného seriálu. V deset padesát jdu nakouknout do své pracovny, jestli je tam všechno v pořádku a zhasnuto. Postupně mi padne zrak na asi tak půl šatny vypraného neposkládaného prádla, sloupec knih na pracovním stole, termínkovku do školy a to-do list s milionem věcí, o kterých jsem včera v tuhle dobu byla přesvědčená, že je udělám dneska. Jak je možné, že pořád něco dělám, a stejně není nic hotovo? Nakonec udělám aspoň rychlé večerní šolichání: uklidnit deštník, skleničky pryč ze stolu, noviny do papíru, zapnout pračku, myčku, uklidňuje mě jejich zvuk, když usínám a myšlenka, že díky nim budeme mít klidnější a čistější ráno. Po jedenácté padám do postele a říkám si, že zítra rozhodně půjdu dřív. Taky že nezapomenu koupit muesli do jogurtu a banány. Mimochodem, věnuju se dost Benovi? Byla jsem dost chápavá, když mi B. popisoval ten dnešní pracovní incident? Nakonec se modlím: Andělíčku můj strážníčku, dej, ať je zítřek tak fajn jako dnešek. Ať jsme zase všichni pohromadě. A prosím tě, jestli můžeš, nějak zařiď, ať si zítra v obchodě, až zase půjdeme pro banány, dokážu odpustit ten v čokoládě namočený preclík!

Dobrou!

(Dopsáno ve Starbucksu 21.47)   

4 komentáře:

  1. celkom by ma zaujimalo, privitala by som pokojne aj dalsi blog o tom :) ze kolko a v com pomaha v domacnosti B., kedze spominate, ze varenie/pradlo/a asi aj upratovanie je na vasich pleciach. Ze kolko sa venuje domacnosti, kolko malemu Benikovi.

    OdpovědětVymazat
  2. Určitě něco napíšu! Díky. :) B. samozřejmě pomáhá, hlavně tehdy, když si o to řeknu. :) Ale i jinak, Benovi se věnuje, jak může. ... Každopádně obecně to máme rozdělené tak, že on nosí peníze a má na starosti veškeré účty plus daně tady a papírování, na kterém já bych třeba kvůli neznalosti strávila hromadu hodin, já se starám o všechno ostatní, hlavně co se týká domácnosti. A přijde mi to fér. Kdybych po něm chtěla, aby třeba po dvoudenní služební cestě postavil doma kufr a vyskládal myčku, cítila bych se trapně. Možná je to hloupost, ale teď to tak zkrátka máme. Na druhou stranu vím, že kdybych ho o to požádala, bez řečí tu myčku vyskládá, stejně jako bez řečí uvaří a podobně. ... No, už se zase rozepisuju do samostatného článku, a tak slibuju, že to zpracuju. Brzo! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Skvelé, už teraz sa naň teším :) A samozrejme, najdôležitejšie je, aby ste vy mali pocit, že je to "fér". Obdivujem u vás, že si dokážete zariadiť tak, aby aj keď neskoro večer a len na chvíľu, máte čas denne trochu pracovať/zabehať si - jednoducho mať čas aj pre seba.

      Aj keď podľa vyjadrení v predchádzajúcich blogoch, bolo pre vás asi ťažké na začiatku stratiť istú finančnú nezávislosť.

      Vymazat
  3. Janka, najprv som chcela reagovat slovami: nic nesil, rob to, co povazujes momentalne za najdolezitejsie, na ostatne este budes mat cas... ale teraz som si precitala tento rozhovor, tak posielam odkaz (aj tam najdes zaujimavu odpoved ci zvladas alebo nezvladas): http://rungo.hnonline.sk/aktuality/986758-naraz-bude-tvrdy-vonku-ostanu-len-psychopati-vravi-doktor-hnizdil

    OdpovědětVymazat