30.10.17

Můj rozhovor s Gretchen Rubin, autorkou Projektu štěstí

Poslední dobou často dostávám otázku, kdy se vrátím k psaní článků pro časopisy. Zatím nevím, a abych řekla pravdu, čím dál víc se mi zdá, že cesta k psaní jednoho textu za druhým, jak jsem to zvládala před porodem, už zřejmě nepovede.

Ale před pár dny jsem přece jen udělala jednu výjimku. To když mi na rozhovor kývla americká bestsellerová spisovatelka Gretchen Rubin. Její kniha "Projekt štěstí" patří k těm, které mi změnily život. Četla jsem ji letos už potřetí a určitě ne naposledy. Bavily mě i její další knihy a ráda je doporučuju dál, ačkoliv takovými srdcovkami jako Projekt štěstí se nestaly. Ale to nevadí.




Když jsem zjistila, že Gretchen na konci září vydává v USA novou knihu, byla to dobrá příležitost zkusit ji znovu požádat o rozhovor (jeden už jsem s ní dělala před dvěma lety). Nejprve mě kvůli přeplněnému programu odmítla, což mi bylo hrozně líto. Pár dnů nato se mi ale ozvala její agentka se zprávou, že kdybych se dokázala maximálně časově přizpůsobit, možná bychom skulinu našly. Protože nepracuju pro žádný velký vydavatelský dům a nemůžu zpovídaným říct, že bych s nimi chtěla udělat interview třeba pro Forbes, stojí mě vždycky nesmírné úsilí je přesvědčit. Proto mi telefonát Gretchen agentky udělal takovou radost, že jsem bez váhání kývla, ačkoliv o přizpůsobování teď rozhoduje výhradně můj syn – a většinou v můj neprospěch. 

Představa, že rozhovor může přijít kdykoliv, mě zneklidnila a popohnala, abych si našla pomoc a Benovi chůvu, což se povedlo. (Chystám o tom taky příspěvek.) A taky mě hrozně nadopovala. Když mi kurýr přivezl z vydavatelství Gretchen novou knihu tři týdny před oficiálním uvedením na trh, cítila jsem se po dlouhé době zase velmi důležitě a myslím, že z toho budu žít ještě hodně dlouho. Nakonec to dopadlo tak, že než došlo na rozhovor, vyměnily jsme si s Gretchen, její agentkou a dalšími lidmi kolem zhruba 20 e-mailů. Neustále se měnila data, místa a časy setkání, až jsme nakonec musely uskutečnit rozhovor po telefonu. Zprvu jsem se toho zalekla, protože z telefonování v angličtině jsem kdysi mívala fobií a do teď je to můj nejméně oblíbený druh konverzace. Na druhou stranu, i v tomhle mi významně pomohlo mateřství. Protože:
  • Nebála jsem se, že to nezvládnu, protože od té doby, co jsem zvládla porod, se nebojím (skoro) ničeho. (Kromě Benjamínových prstíků ve dveřích, v zásuvce, kousku banánu zaseknutého v krku atd.)
  • Naučila jsem se vzdát vnitřního perfekcionismu, který mi dřív velel, že když neumím anglicky úplně perfektně, neměla bych se pouštět do takového rozhovoru. A po telefonu už vůbec ne.
  • Naučila jsem se to přiznat a hned v úvodu jsem Gretchen poprosila, jestli by nemohla mluvit malinko pomaleji než běžně.
  • Sama jsem se přestala snažit mluvit rychle jako Američanka a oslnit řečí skoro bez přízvuku. Dřív mě to akorát stresovalo, když jsem si skoro direktivně nařizovala, že nesmí být poznat, odkud jsem. Od té doby, co se mi narodil Benjamín, už se tím nezabývám a nevadí mi to, že to každý pozná, sotva pozdravím. No a co.
  • Díky tomu jsem si přestala připravovat (a v duchu nacvičovat) odpovědi během toho, když Gretchen mluvila, a pětačtyřicetiminutové interview jsem si užila - a teď se jím můžu vytahovat. :)



Gretchen byla vstřícná, milá a okouzlila mě tím, jak je rozhodná a přímá. Když jsem se jí zeptala na otázku, proč jsou podle ní Dánové nejšťastnější národ na světě, řekla mi upřímně, že to neví a nikdy to nezkoumala, protože svoje knihy zakládá na vlastním pozorování, nikoliv na výzkumech, kterými se nehodlá rozptylovat. Líbilo se mi to, protože tohle je přesně oblast, kterou sama  nezvládám. Mám pocit, že když o něčem píšu, musím k tématu snažit zjistit všechno dostupné a na tom teprve založit svůj úsudek. Nemůžu si přece jen tak přijít s nějakou teorií a nabízet ji lidem. Jenže Gretchen si věří natolik, že přesně tohle dělá. Nepanikaří při představě, že její názory někdo neuzná. Nebojí se odmítnutí, nenávistných komentářů, nečte negativní recenze, nezabývá se lidmi, o jejichž názor vlastně nestojí. To bych se taky potřebovala naučit. I když je možná sebevědomá až příliš a na můj vkus také až přehnaně disciplinovaná (třeba v tom, že jí každý den je minimální množství sacharidů a nikdy nepodlehne tomu, že by si vzala třeba sušenku), přesto pro mě v určitých věcech bude zajímavou inspirací. 

Gretchen nová kniha "Four Tendencies" vyšla v USA na konci září. 

Celý rozhovor najdete ve speciálním vydání Moje psychologie, který je věnovaný štěstí a vychází právě dnes. 




Mimochodem: když jsme se den po rozhovoru potkaly na oficiálním představení její knihy, řekla mi: "Děkuju, fantastické interview včera!" 

Vznáším se blahem vlastně do teď - ačkoliv už je to skoro měsíc. :)


2 komentáře:

  1. Gratuluju, Jani ;)! Úplně chápu tvé pocity! A musím říct, že k těm bodům, které ti to telefonické interview významně ulehčily a umožnili ti si ho užít a ne odrpět bych taky moc ráda dospěla. I když mou náplní práce není dělat rozhovory. Taky mně tvůj článek nalákal na koupi časopisu, přestože už si několik let časopisy ze zásady nekupuju. Hlavně mě ale článek navnadil na knížku Gretchen. Měj se krásně ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Erchi, děkuju moc! A Gretchen "Projekt štěstí" vřele doporučuju, je to knížka, která mi zásadně pohnula se životem - a taky s psaním. :) V Česku od ní vyšlo ještě "Zvyk není železná košile", tak je taky dobrá, ale Projekt štěstí je moje srdeční záležitost. Snad se interview bude líbit. DĚKUJU!

      Vymazat