20.12.17

Jak se přimět k běhání, když se vám vůbec nechce?

Včera jsem od jedné z vás dostala e-mail s otázkou, jak se má přimět k běhání. Míša začala zhruba před rokem. Nepřehání to, ale nedaří se jí z toho udělat pravidelnou aktivitu – jeden týden chodí dvakrát až třikrát týdně na půl hodinky, pak tři týdny nejde vůbec. A ptala se mě, jestli nevím, co s tím.

Překvapilo mě, že mě někdo považuje za expertku na běhání, které stojí za to napsat e-mail, aby poradila ostatním.

Abych nebyla zbytečně skromná, něco o běhání vím – vždyť mám za sebou tři maratony, tři půlmaratony a sepsala jsem Zápisník běžkyně. Ale znám dobře sebe a svoje sportování, ze kterého v zápisníku vycházím především. Cizím - a hlavně takto na dálku - radím opatrně, protože o nich mnoho nevím. A tak stejně jako v zápisníku, i v tomto textu napíšu, jak to mám já. S vírou, že v tom třeba někdo najde inspiraci.

Mně se taky nechce. A mnohem radši bych seděla doma, četla si, sledovala seriály a popíjela u nich dvojku vína. Dost mi ale pomáhá zjištění, že pohyb na čerstvém vzduchu je jeden ze způsobů, jak být šťastnější, udržet si váhu a předcházet nemocem. Vždycky když si to připomenu, nazout tenisky je o něco jednodušší.  

Čisté oblečení a boty mám pořád připravené a na očích. Pomáhá mi to, abych si neměla čas moc rozmýšlet, jestli vyrazit nebo ne. Když musím kvůli hledání čisté sportovní podprsenky převrátit půlku bytu, pro tričko do pračky a pro trenýrky bůhvíkam, je to vyčerpávající a odrazující.

Představuju si, jak se budu cítit potom, až doběhnu. A vím, že když nepůjdu, budu na sebe naštvaná, budu mít tendenci přerazit tu naštvanost něčím sladkým, a pak mi bude ještě mizerněji. Kdežto když půjdu, bude mi lépe, budu mít radost a budu se moct vytahovat, že jsem to zvládla. (Což taky pak často dělám.)

Naplánuju si odměnu. Konkrétně třeba cappuccino, které po deseti kilometrech chutná jako  šampaňské. Že si udělám palačinky. Zastávku v knihkupectví. Pedikúru. 

Řeknu si, že půjdu jen na čtvrt hodinky/jenom kilometr. Vědomí, že poběžím jenom patnáct minut, pak budu mít hotovo a můžu se vrátit, mně motivuje, abych vyrazila. Patnáct minut se dá vydržet. Navíc se dá i hodně pomalu uběhnout jeden a půl kilometru. To není málo.

Zapíšu se na závod. Ideálně na takový, který je za hranicí toho, co zvládnu, a tím pádem musím trénovat. Ještě trochu lepší je, když se rozhodnu podpořit běháním nějakou charitativní organizaci a prosím kamarády a známé o finanční příspěvek. Tak si z tréninku udělám svého druhu povinnost a tím pádem se vykopu.




A teď jste na řady se svými tipy vy!
Zima se blíží a já vím, že vyběhnout bude následujících pár měsíců čím dál těžší. Tak se těším na motivaci. J


Žádné komentáře:

Okomentovat