Jak vypadá štěstí?

Ne že by nápady nepřicházely nebo jsem neměla o čem psát. Naopak! Spíš se mi nechtělo. Jako by příjezdem domů zmizela obvyklá potřeba přemýšlet, urovnávat v hlavě, zaznamenávat, ptát se a dělit. Jako bych se až lekla, že když hezké chvíle budu zapisovat, nejdřív do hlavy nebo do sešitu a pak je přepisovat do počítače, nestačím je naplno prožít v realitě.

A tak jsem tady: mnu máslo na krém mezi prstama, patlám domácí sardinkovou pomazánku na veky, odnáším z obýváku od rodičů padesátou vázu, aby náhodou nespadla na Benjamína, přináším nůžky, papír a izolepu, abych zabalila dárky, odnáším nůžky, aby se jimi nepíchnul do oka, snažím se odlepit kus izolepy z prostěradla, kam se nalepila, když jsem Benjamínovi vyměňovala pokaděnou plínku, hraju na elektronické varhany Rolničky a pořád to pletu, protože už neumím číst basový klíč, nehrála jsem fakt věky, serepetičkuju se se světýlkmana, aby svítily tak nějak rovnoměrně po celém stromečku, louskám buráky pro B. a jsou to takové ty obyčejné chvíle. Vlastně nic moc extra výjimečného, ale stejně mě už kolikrát za těch pár týdnů napadlo, že přesně takhle vypadá štěstí. Takhle obyčejně. A že není o nic míň krásnější, i když ho chvilku nebudu sdílet s tisícovkami lidí.

Snad mi prominete a chvilku počkáte, až se ho nabažím. :)

Děkuju, že čtete (a že jste nezanevřeli ani v době předvánočního šílenství a pořád vás tu byly tisíce) a přeji vám ty nejradostnější Vánoce.