18.08.18

Po čem z USA se mi bude stýskat? - 1. díl

Už několik dnů se mi honí hlavou myšlenky, co mi asi bude chybět ze Spojených států, až odsud za necelé tři týdny odjedeme. Napadla mě už spousta věcí a říkám si, že je dobré si je zapsat, i kdyby jen proto, abych se za pár měsíců pobavila, co s mými představami udělala realita.

Pocit důležitosti ve velkém městě
Pamatuju si, že když jsem do D.C. přijela poprvé a ocitla se před Bílým domem, nemohla jsem uvěřit, že to je "ten dům", bydliště jednoho z nejmocnějších mužů světa. Stejně jako spousta jiných budov působil podstatně méně majestátně než ze záběrů v televizi. Připadal mi spíš jako taková větší figurka z lega. Přesto jsem se cítila a cítím nesmírně privilegovaně, když kolem těchto důležitých institucí procházím. Líbí se mi být součástí města, kde se píše historie, co se jednou objeví v učebnicích. Ačkoliv reálně pro to samozřejmě nic nedělám, kromě toho, že chodím po ulici, všechno pozoruju a když si někam sednu, představuju si, že elegantní žena vedle mě v kavárně (dnes hned vedle redakce The Washington Post) je možná cenami ověnčená investigativní novinářka. 

Drive – in všechno
Tohle mě fascinovalo, už když jsem poprvé vyjela do Ameriky na dovolenou. Nejen fastfoody, ale také lékárny, bankomaty, kina, obchody s alkoholem, do kterých se dá vjet autem. Už si ani nepamatuju, kdy jsem použila jiný bankomat než ten, do kterého se jezdí. Líbí se mi, že nemusím nikde hledat místo k zaparkování, rozdělávat kočár, dávat do něj Bena, stát ve frontě, hlídat si kabelku, kočár, vybrané peníze, a když je hotovo, zase to všechno skládat zpátky do auta.  

Mexické jídlo a restaurace Tequila Grande 
Ochutnala jsem ve Spojených státech hodně jídla z různých zajímavých kuchyní. Ale žádnou jsem si nezamilovala tak moc jako mexickou. S B. ji mám rádi oba dva. Takže určitě nebudu lhát, když sem napíšu, že nebyl v Americe týden, kdy bychom nejedli nachos, tacos, huevos rancheros, enchilady, burrita, rýži a fazole. Když mexickou kuchyni nevařím doma (v každém supermarketu k tomu prodávají mnoho krabiček s tortillami, kořením a salsou, takže je to hrozně jednoduché a rychlé), chodíme do restaurace, kterou máme kousek od domu. Dělají tam nejlepší rybí tacos, co jsem kdy jedla. A i když mexických restaurací je v okolí spousta, pořád se vracíme na toto naše oblíbené stanoviště a jíme totéž – já fish tacos, B. dos chicken enchilladas. Někdy si říkám, jak bychom tady museli žít dlouho, než by se nám Mexiko zmrzelo. A vůbec nevím. Protože ono je to fakt neuvěřitelně dobré! 

Celý svět na jednom hřišti
Kdykoliv vyjdu s Benem na naše předměstské hřiště, fascinuje mě, že tady, dvacet metrů od vchodu do našeho bytu, je najednou celý svět. Brazilka mi vysvětluje, jak blízko má portugalština ke španělštině, Vietnamka mi nastiňuje každou fázi náročného procesu získání zelené karty, Etiopanka se mě ptá, co je nejlepší na Praze, česká au-pair, co přijela před měsícem, přehrává svoji včerejší krkolomnou konverzaci s otcem od rodiny, ve které je zaměstnaná. Všechny navzájem se pak ujišťujeme, že Amerika je dobrá, jen je v ní hrozně moc věcí, do kterých neumíme proniknout a ze kterých máme pocit totální bezradnosti, ale že to určitě přijde, stačí dva, tři, pět, možná dalších deset let a pochopíme? Tenhle průlet celým světem za hodinu a tuhle zvláštní spřízněnost, myslím, že to už nikde nezažiju. 

Minikonverzace
I když někdy skřípu zuby, když mám půlhodinu na psaní nebo si chci v metru číst a někdo se mnou započne konverzaci na téma odkud jsem, jak jsem tady dlouho, jak se mi v USA líbí, vlastně se mi po těchto rozhovorech bude neuvěřitelně stýskat. Ať jsou falešné nebo ne, nabíjejí mě energií a dobrou náladou. Zvykla jsem si na ně tak moc, že si momentálně neumím představit, jaké to je přijít do kavárny a neslyšet, že mám pěkné vlasy, náušnice, tenisky, tašku, barvu, šikovné dítě ... Když nasedám do metra, nepřijde mi divné slyšet z reproduktoru ve vlaku halasné "hezké pondělí, jedeme do D.C., ať máte pěkný den". Minikonverzace, pochvaly, drobné zlepšovače nálady a usměvaví lidé mi zdůvěrněly natolik, že se pozastavím spíš v případě, kdy se dlouho nic takového neobjeví. A dlouho – myšleno tak třeba hodinku.  

A tak jsem vážně zvědavá. Jsou tyhle věci to, co mi doopravdy bude chybět? Nebo si na ně za pár měsíců ani nevzpomenu? 

Update 2.9.2018: Protože o tom, co mi bude chybět z USA, budu psát nakonec svůj pravidelný fejeton do časopisu Glanc, druhý díl (a vlastně i všechny další) sem vložím trochu později, než jsem měla původně v plánu. Nebo si v polovině měsíce kupte Glanc. :) 

1 komentář:

  1. Dobry vecer, Jani, no, budete koukat... Ja sice byla v Turecku(v Istanbulu) jenom na vikend, ale zirala jsem taky:vsude toulavi psi a kocky v pristavu, levna prace a plytvani v supermarketu(to Vam asi pripomene USA:-), 'vybombardovane' domy... A samozrejme zirani na bilou holku:-)
    V Bazilikove cisterne bylo tak narvano, ze jsem si atmosferu Inferna vubec neuzila, metro OK... Uvidite!
    A divala jste se na tu Tanu Havlickovou?
    Prezijte ve zdravi konec pobytu i stehovani a piste dal!
    Zdravi
    Lucie a Vincent

    OdpovědětVymazat