21.08.18

Radost "být sama doma"

Včera večer jsem se po mnoha měsících ocitla sama doma. Tedy, abyste to pochopili správně: sama s Benjamínem, protože od té doby, co ho máme, nebývám sama ani na toaletě. B. odjel na tréninkový kemp a já jsem tak dostala den, který už jsem dlouho nezažila. 

Nechci se rouhat a nechci, aby moje řádky vyzněly negativně nebo popudily moje nezadané známé, pro které je mnohaletá samota jako sžíravá tekutina. Každopádně, opravdu jsem si tento den a večer vychutnala, až jsem se – když jsem si lehla večer do postele – svých spokojených pocitů skoro lekla.

Asi proto, že jsem nikdy nebyla sama výrazně dlouho, mám samotu ráda. Nikdy mi nevadilo, když B. odjížděl na týdenní nebo dvoutýdenní služební cesty ... Jakmile se nám ale narodil Benjamín, cestování úplně omezil. Jsem za to ráda. Zároveň však neskrývám, že mi samota a čas, ve kterém si dělám úplně, co chci, trochu chybí. Včerejšek, tedy hlavně večer, když jsem uspala Benjamína, tak na mě působil jako blahodárné tonikum, přestože ho vyplnily úplně obyčejné věci: 

  • vypnula jsem klimatizaci a měli jsme celý den otevřená okna (to je radost, kterou nechápe nejen B., ale žádný Američan)
  • naplácala jsem si masku na obličej 
  • když nepočítám oběd pro Benjamína, nic jsem nevařila. Večeřela jsem čerstvý chleba s arašídovým máslem a pár kolečky banánu (což B. nepovažuje za večeři a kdykoliv mě s něčím podobným vidí, vždycky se mě opakovaně ptá, proč si s ním "nedám s ním něco normálního")
  • protože jsem nemusela vymýšlet co k jídlu a nemusela jsem vařit, přišlo mi, že náš den byl delší než obvykle
  • četla jsem si v levém rohu na gauči, kde je obvykle jeho místo (a pořád se tu o tu stranu přeme!)
  • šla jsem opravdu hodně pozdě spát
  • nezatahovala jsem žaluzie, takže jsem se z postele mohla dívat, jak vítr fouká do stromů a taky na měsíc
  • pod peřinou jsem si z telefonu pouštěla show Johna Olivera, aniž by mě někdo z polospánku upozorňoval, že "pořád svítím" a ať už jdu spát
Je mi jasné, že všechny tyto věci jsem si užila proto, že moje samota byla výjimečná. Kdyby se dny a večery bez B. měly v mém životě vyskytovat příliš často, neměla bych důvod o nich psát radostný post na blog. Dychtivě bych toužila po opaku.  

10 komentářů:

  1. Odpovědi
    1. Díky. :) Já jsem měla trochu strach to psát, aby to nevyznělo špatně. Tak jsem ráda, že ne! :)

      Vymazat
  2. I ja to naprosto chapu a prozivam to uplne stejne. Asi to potrebujeme obcas vsichni. Dekuji za tenhle prispevek :-))) (Ja budu pristi vikend sama a uz se tesim).
    Zdravi Dagmar

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dagmar, děkuju! A moc si to užijte. :)

      Vymazat
  3. Mám to stejně! Hlavně to vaření :-D

    OdpovědětVymazat
  4. dobry den, Jano,dekuju moc za Vas clanek, mam to take. Kdyz muj muz nekam vyrazi, planuji si, co vse stihnu. Pak prvni dva vecery jen relaxuju, az bych pouzila vyraz "zevluji". A s blizicim se muzovym navratem zvysuji sve vykonnostni tempo v domacnosti, abych z vetsi casti stihla zrealizovat to, co jsem si pri jeho odjezdu predsevzala. Mam 9ti mesicni dceru a posledni dny citim potrebu byt par hodin uplne sama... Nerada bych, aby to vyznelo zle, jsem s ni stastna a spokojena, ale zastesklo se mi trochu po chvilce nezavislosti...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Haha, ano, to zevlování je taky praktikuju. :) A pak trochu nestíhám. Nebojte, já to naprosto chápu, taky jsem ráda, mám to s Benem stejně - miluju ho k zbláznění, ale když si můžu chvilku číst a nikdo mě při tom neruší, je mi dobře. :)

      Vymazat
  5. Úžasné!! Já to mám taky tak. Když manžel odejde na noční. :) Míša V.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Super! :))) Moc zdravím do Dražovic! - Snad se nepletu a odhadla jsem to správně. :)

      Vymazat