Školní výbava v USA: neprůstřelný batoh

Já vím. Tohle téma nepatří na blog o radosti. Posledních pár dnů jsem ho ale tak plná, že vám ho potřebuju vylíčit. A taky toužím slyšet názory ostatních. 

Minulé pondělí jsem si v kavárně, kam chodím psát, vzala do ruky noviny USA Today. Na první stránce byl tento článek pojednávající o neprůstřelných štítech do školních batohů a neprůstřelných školních taškách – údajně jedné z nejprodávanějších potřeb před začátkem letošního školního roku.


Stačilo mi přečíst prvních pár řádků a zase mi po těle naběhla husí kůže a v hlavě se ozvala spousta pochybností o zemi, ve které žiju. A do které se po dvou nebo třech letech v Turecku s velkou pravděpodobností budeme vracet. To budou Benjamínovi čtyři, možná pět let a s B. budeme muset přemýšlet o tom, kam bude chodit do školy. Vím, že je to předčasné, ale nějak si nedovedu představit, že kromě knížek, sešitů, tužek, gum, pravítek a krabičky na svačinu vybavuju svého prvňáka taky neprůstřelným batohem a sjíždím na Amazonu recenze o tom, jestli je lepší štít (cca 99 dolarů) nebo batoh (cca 189 dolarů) a jaká značka, aby zastavil i zbraň AR – 15. Nebo se nutnost mít alespoň základní přehled o střelných zbraních pojí s americkým rodičovstvím stejně samozřejmě jako péče a láska? 

!!!!????

Abych řekla pravdu, vlastně nevím, co je mi nepříjemnější. Je to fakt, že něco takového vůbec existuje a prodává se? Nebo spíš to, jak lidé v médiích a rodiče kolem mě o této součásti školní výbavy mluví, když používají věty typu: 

"Je to dobrá věc. I moje dítě má přece právo na něco, čím se může chránit." 
"Není to zázrak, který zastaví každého střelce a každou zbraň, ale aspoň jim pomůže získat čas, než dorazí policie."
"Je to to nejmenší, co můžu udělat pro své dítě."
"Pro mě je cena zanedbatelná. Rozhodně budu mít o chlup větší klid."
"Není to jen o ochraně, ale taky o pocitu, že se nemusíme tolik bát. Já ani moje děti." 




Takové věty jsou mi nepříjemné. Když je slyším nebo čtu, zůstává ve mně pocit, že vybavit své dítě neprůstřelným štítem nebo školním batohem je přirozené a běžné – podobně jako připravit mu svačinu. Stejné emoce ve mně víří, když na poslední nedělní grilovačce před začátkem školního roku slyším zapálené diskuze o podobě tzv. school safety drills, kdy se děti od prvňáčků učí, jak se chovat a kam utíkat, když do školy dorazí útočník. Taky do nich budu za pár let horlivě přispívat názorem, která škola je má zmáknutější a kde tedy můj syn bude mít větší jistotu, že se zachrání - kdyby něco? A před českými přáteli se tvářit, že podobná debata je přece úplně normální? 

I když se uklidňuju, že tahle doba je u nás doma ještě daleko, protože Ben je stále ještě mimino, zároveň na to nedokážu přestat myslet – jestli na takový život za mořem mám. Schopnost popřít své české já. Odvahu. Chuť?  


Foto: The Telegraph